Večer započal skladbou Mystérium času, passacaglia pro velký orchestr, op. 31 skladatele Miloslava Kabeláče. Jedná se o patrně nejhranější dílo tohoto autora. Jeho oblouková forma klade velké nároky na dirigenta. Zmíněný „oblouk“ napovídá, že kompozice nedisponuje žádným ostrým vrcholem – k vrcholu se dospívá velmi postupně a plynule a opět je velmi plynule opouštěn. Tento jev klade mimořádný nárok na trpělivost dirigenta, protože hrozí, že vrcholu (zejména ve smyslu dynamiky) bude dosaženo příliš brzo. Podobně je žádoucí, aby doznívání do ztracena nějak zrcadlilo spění k vrcholu, nesmí být uspěchané. Mám za to, že v popisovaném tkví nepřesvědčivost vyznění skladby: forte trvalo příliš dlouho. V přibližném „zlatém řezu“, kdy dirigent přechází na rychlé dvě, už několik dlouhých minut orchestr burácel. A naopak, ono odcházení do ztracena (či alespoň to postřehnutelné) bylo jaksi zbrklé, metricky zkrátka neodpovídalo. Dynamický oblouk nebyl dostatečně klenutý, zejména zmíněné forte dostalo přílišný prostor.
Jako druhá přišla na řadu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka podle básně Rainera Marii Rilka pro recitátora a klavír, melodram, jehož orchestrální instrumentaci vytvořil padesát let po premiéře Henning Brauel. Představeno tedy bylo dílo jednoho z takzvaných „terezínských autorů“, Viktora Ullmanna. Dodejme, že skladatel byl tři týdny po terezínské premiéře díla zavražděn společně se ženou a synem v osvětimské plynové komoře. Slyšeli jsme hudební kus velmi temného zabarvení, nápadné jsou sordiny žesťových nástrojů, vyslechli jsme nejedno sólo violy. Kompozice disponuje velmi pestrou barevnou škálou a bohatým instrumentářem bicích nástrojů, které přichází k výraznému slovu. Disonance jsou zde v nepoměrně častějším zastoupení než konsonance, překvapí závěrečný držený čistě durový akord. Ke spolupráci na této produkci byl přizván renomovaný německý basbarytonista Thomas Quasthoff, který pěveckou kariéru již ukončil, hudbě se však věnuje dál. Uměleckého přednesu se zhostil citlivě, civilně, suverénně, sonorní témbr zpěvákova hlasu přinesl též jakousi nekompromisnost. Nechci následujícímu momentu dávat přílišný prostor, ale dílo mělo zesílený efekt skrz jistou analogii. Podobně jako Ullmannův život byl bezpochyby tvrdý a drsně skončil, tak ani Quasthoffův život jistě není jednoduchý. Jako člověk trpící fokomelií (vrozenou vadou končetin, měří pouze 134 centimetrů) poskytl provedení určitou přidanou hloubku. Recitoval muž, který ví, co je to trpět, a dílo jiného, co trpěl též, tak získalo punc pravdivosti. Ale nebyl to jediný kladný atribut provedení. Silné, vřelé, krásné… Pro mě však zejména pravdivé.
Po přestávce se hudební ředitel a šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov ocitl takříkajíc „doma“. Brahmsovu Symfonii č. 1 c moll, op. 68 provedl bez partitury, čili zpaměti. Dílo držel pevně ve svých rukou a dal k němu svůj jasný názor. Říká se, že k Brahmsovi člověk musí dozrát, věkem dospět. Vřelý aplaus po doznění symfonie naznačil, že buď byl průměrný divák koncertu staršího data narození, či že zmíněné rčení neplatí.
Česká filharmonie – Semjon Byčkov
17. února 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň
Program:
Miloslav Kabeláč: Mystérium času, passacaglia pro velký orchestr, op. 31
Viktor Ullmann: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll, op. 68
Účinkující:
Thomas Quasthoff – umělecký přednes
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
