Slyším Terezy Ondrové hlas. Ze sluchátek vychází příjemný šum a hlas choreografky. Rázem jsem si připadala, že mě jakýsi „Velký bratr“ sleduje a promlouvá mi přímo do duše. Nebylo to ale nepříjemné, naopak. Její jemná angličtina vede všechny okolo i ji samotnou. Svolává nás všechny (i sebe samu) do kroužku a najednou si každý z nás začne zouvat boty. Proč? A proč vlastně ne? Tereza nás skrze sluchátka jemně navádí a zkouší. Mezi ostatními kolemjdoucími působíme poněkud komicky, ale člověk je najednou od nich oddělen zvukovou clonou a je rázem v ukrytém vlastním světě ve světě.
Následují výpovědi a promluvy dalších umělců, kteří pokračují ve stejné linii jako sama autorka. Nechávám se vést jejich slovy. Ti jsou rozprostřeni po celé Evropě, promlouvají pouze ke mně, ale zároveň i ke všem okolo. Sdílejí se mnou své myšlenky o domově, o tom, kde zrovna jsou, co zrovna vidí, co prožívají. Jejich sdělení ve mně podněcuje všímavost a vzájemnost, sleduji, co se děje kolem mě, jsem sama, ale zároveň součástí všech, kteří stojí vedle mě.
Všímavost a vzájemnost se v dnešní společnosti příliš nenosí, je to možná náznak něčeho zašlého hluboko v minulosti, kdy muži nosili cylindr a dámy rukavičky.
Divák, který přišel na představení, odchází jako pozorovatel. Pozorovatel jak svého okolí, tak i sám sebe. Klade si otázky, co už zažil, koho potkal, jak se u toho cítil? I přesto, že mu hlasy neustále připomínají jeho vlastní myšlenky, je zábavné vylézt ven ze spárů lidí, kteří k němu nepřímo promlouvají. Ten pocit, kdy najednou „pozorující“ zůstane stát ve zvláštní poloze a třeba bez bot na náměstí rušné Prahy, je velmi osvobozující. A pokud měl tento projekt reagovat na pandemickou dobu bez svobody cestování, krásně dokázal navodit pocit naprosté svobody, jakou člověk nemá ani při opravdovém cestování. Není totiž zatížen tím, jestli stačí přestoupit na letišti, jestli se neztratí a jestli si zabalil vše, co bylo na seznamu. Cestuje totiž ve svých myšlenkách.
A najednou se ho hlas zeptá: cítíte se být skutečně doma? Kouká se nejdřív na historickou budovu Národního divadla a pak hned na Novou scénu Národního divadla. Ano. A najednou přišel blažený pocit domova.
Koncept: Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Sodja Lotker
Režie: Petra Tejnorová & kol.
Dramaturgická konzultace: Sodja Lotker
Premiéra: 19. září 2021, náměstí Václava Havla
