Proto není divu, že v pátek 17. září přivítalo vyprodané Janáčkovo divadlo svoji Filharmonii Brno nadšeným potleskem s očekáváním výjimečného zážitku. Na programu byla Má Vlast Bedřicha Smetany a před orchestr se postavil jeho americký šéfdirigent Dennis Russell Davies. Česká hudba a americký dirigent? Inu, proč ne, o to bylo očekávání pikantnější.
Šest částí symfonického cyklu bylo rozděleno přestávkou na polovinu, takže zbyl čas i na oddech a na společenské setkávání ve foyer. Dlužno říci, že i tohle mělo jakousi sváteční příchuť, a i zde si publikum vychutnávalo výjimečnost okamžiku. A jaký byl koncert doopravdy?
Především byl ze strany hudebníků velmi soustředěný. Vnímali výjimečnost koncertu a zodpovědnost vůči svému publiku. Má Vlast je ikonické dílo, každý dirigent k němu přistupuje jinak a vlastně rozdíl v podání je právě v tom emočním náboji, kterým dokáže dirigent orchestr inspirovat a vést. Hlavním motorem orchestru je však primárius. V brněnské filharmonii sedí již léta u prvního pultu houslí křehká žena, Marie Petříková. Její housle mají pevný a jasný tón, se sladkým podtextem a její intonace je vždy bezchybná. Do své hry dokáže dát naléhavost a přesvědčivost, která působí na celý orchestr. Podstatné je, že houslová skupina hraje na nástroje, které mají vyrovnanou barvu a tvoří společně kompaktní a přesný zvuk. Souzní laděním i s violami a violoncelly, jejichž tmavá barva je podmaňující, a pozadu nezůstávají ani kontrabasy, které dokáží vytvořit až hrozivou atmosféru.
Dřevěné nástroje jsou rovněž barevně kompatibilní a sólová vystoupení mnohdy berou za srdce. Už zahájení, sólové vystoupení dvou mladých harfenic, dalo na vědomí, že přenos do bájné doby bude majestátní. Zcela jistě se to rovněž dařilo klarinetistovi Emilu Drápelovi, jehož Šárka litovala svého činu dojímavě se zalknutím, bravurně jiskřily flétny Petra Pomkly a Martiny Venc-Matušínské, které se koupaly v bezchybném souznění v pramenící Vltavě, hoboj Aniko-Hegedüs-Kovarikne dojímal a fagot Dušana Drápely zasněně pohladil.
Žesťové nástroje měly plné ruce a ústa práce, zejména v posledních dvou částech, zde se o břeskná trubková sóla postaral David Polák a o trombóny Jiří Vydra. Lesní rohy dokázaly dojmout měkkými a jasnými sóly Karla Hofmanna a Milana Mrazíka. Nelze jmenovat všechny, i když by si to zasloužili, protože vklad všech hudebníků do interpretace byl maximální.
Dirigent Dennis Russell Davies, který je šéfdirigentem orchestru již čtvrtou sezónu, se setkal s českou ikonickou symfonickou básní poprvé. Zcela jistě byl poučen o obsahu a o historii, o které dílo vypovídá, a jistě k němu přistoupil s plnou zodpovědností. Nicméně hloubku svědectví, které vychází z podvědomí a z citové vazby na českou historii, nemohl vstřebat. Proto nepodal dílo emotivně a romanticky, se sladkou zpěvností, jak jsme zvyklí a jak se očekává, ale spíš věcně, akcentoval agogiku a dynamické efekty, které zejména v posledních dvou částech působily silově a hrozivě, na místo vítězné majestátnosti a patosu, na kterém je náš vztah k vlasti postaven. Zafungovala také i pověstná akustika Janáčkova divadla, ve které není zvuk všude v sále stejně kompatibilní a tedy ani přesvědčivý.
Proto publikum přijalo s nadějí a úlevou informaci od ředitelky filharmonie Marie Kučerové a od primátorky města Markéty Vaňkové, že přípravy na stavbu koncertního sálu stále pokračují, že se testuje a ladí na speciálně vyrobeném modelu akustika a že příštím rokem by se mohlo konečně začít skutečně stavět. A že byla už teď vypsána veřejná sbírka na varhany, ve které si lidé mohou dokonce „zakoupit“ třeba i jednu píšťalu varhan! Vše potřebné zájemci najdou na webových stránkách Varhany pro Brno, včetně čísla transparentního účtu. To už je přece jen něco hmatatelného, co vzbuzuje naději, že Má Vlast v novém koncertním sále bude reálná a vyzní podstatně přesvědčivěji a plněji, než je v současných podmínkách možné.
