Svůj recitál zahájil čtyřvětým zpracováním hymnu Ave maris stella od francouzského barokního mistra Nicolase de Grignyho. Náročné dílo přednesl s nadhledem a chutí: přirozená tempa přehledně pulsovala i pod girlandami ozdob, zřetelná artikulace dávala vyznít všem finesám i v náročné polyfonii. Vše bylo neseno vkusným a stylovým rejstříkováním – snad jedině ve fugové větě trochu vyčníval příliš hutný zvuk pedálu (podobně se pedálový hlas nadměrně prosazoval i později ve fuze Bachově, což může souviset s drobnými záludnostmi akustiky, která se u sv.Jakuba výrazně mění v závislosti na počtu návštěvníků).
Chvíli zklidnění po pestré a živé hudbě De Grignyho představovala Bachova chorální předehra „Lisbster Jesu, wir sind hier“, podaná s přirozenou zpěvností a opět vyváženě a stylově narejstříkovaná. Následovalo jedno z vrcholně náročných děl J.S.Bacha – velkolepá a virtuosní Toccata a fuga F dur. Zde projevil Aleš Nosek skutečnou vyzrálost a suverenitu. Toccatu přednesl bez vnějškové efektnosti, s mužně pevným, ale zároveň přirozeně pružným rytmickým pulsem. Jednotlivé fráze a úseky díla zřetelně členily nenásilné agogické nádechy. Na vlásek přesně vystižená pausa na konci toccaty a znamenitě cítěný poměr tempa pomohly následující fuze plynule navázat a poté účinně vygradovat.
Ačkoli byl Johann Ludwig Krebs nejmilejším Bachovým žákem, mnohé jeho skladby už představují zcela jiný stylový svět. Jeho Fantasii F dur „alla gusto italiano“ zvolil interpret jako znamenitý a opět pěkně narejstříkovaný kontrast k předchozí bachovské monumentalitě. Snad jen artikulace doprovodných hlasů, která mohla být trochu výraznější, způsobila dojem určité opatrnosti a nesmělosti v podání.
Zato následující Variace na téma L. Spohra od raného romantika Ernsta Köhlera si Aleš Nosek vychutnal po všech stránkách: v nepřehnané, ale nápadité zvukové barevnosti, ve frázování melodie, v pohyblivých pasážích – zkrátka ve všech aspektech této půvabné, melodické, přehledné hudby, která je líbivá v tom nejlepším smyslu (bez laciné podbízivosti). V tomto hudebním stylu se nejlépe a nejvýrazněji uplatnil Noskův vyzrálý smysl pro výrazové využití pomlk – každá pausa a césura byla výborně načasovaná a dodávala hudbě vzdušnost a napětí zároveň.
Předposlední skladba programu nebyla zvolena nejšťastněji. Fantasie na motivy Smetanova Vyšehradu od Josefa Kličky sice v názvu mnoho slibuje, ale paradoxně nejvíce trpí nedostatkem oné deklarované fantasie, tedy autorské představivosti a nápaditosti ve výstavbě. Skladba působí spíše tak, jako by Klička (při vší úctě k jeho jiným zdařilým skladbám) původně koncisní a promyšlenou Smetanovu předlohu trochu nešikovně rozstříhal, pár kusů při tom poztrácel a zbytky pak ještě nešikovněji znovu sešil… veškerá interpretova snaha o barevnost zvuku, zřetelný přednes témat a dramatický tah tak narážela na diskutabilní kvalitu skladby samotné.
Není vyloučeno, že tato poctivá snaha stála interpreta tolik sil, že ze závěrečné temperamentní, lehce exotické Toccaty Georgije Mušela (ze Suity na uzbecká témata) zbyl jen matný odlesk. Hudba, která normálně evokuje jakýsi „šavlový tanec pro varhany“, zněla v rozvleklém tempu vyloženě unaveně a její zajímavá rytmika se ztrácela v nevýrazné artikulaci.
Naštěstí tento poněkud nevydařený závěr nemohl narušit celkový vysoce kladný dojem z koncertu. Na zasloužený potlesk reagoval Nosek půvabným (autorovi článku neznámým), lehce „filmově“ laděným přídavkem.
