„Chtěl jsem, aby se i člověk, který muzice zas až tolik nerozumí, měl na co koukat, aby se každou chvíli překvapoval tím, co je na jevišti, byl uchvácen nějakou světelnou změnou nebo novým zjevením scénografie,“ prohlásil režisér Petr Jeništa.
Scénu vytváří do půlkruhu vytvořená 14metrová ručně malovaná stěna. „Jedná se o takový fantaskní živý plot, který nám ohraničuje místo pro Jolantin život,“ uvedl režisér. Výrazné jsou též kostýmy. Původně měla Jolantina sukně vážit deset kilogramů, což její představitelku, Lívii Obručník Vénosovou, vyděsilo. Dle jejích slov by byl zpěv v tomto kostýmu velice obtížný. Na jevišti se tak pohybuje v „odlehčené“ sukni vážící zhruba pět kilogramů. Roli Jolanty vnímá operní pěvkyně jako dar, a to i proto, že Čajkovskij patří mezi její nejoblíbenější skladatele. „Nikdy mě jeho hudba nenudila,“ dodala Obručník Vénosová.
Čajkovskij složil Jolantu na sklonku života, poetické libreto napsal jeho bratr Modest. Jako předloha mu posloužila hra dánského dramatika Henrika Hertze, inspirovaná Hansem Christianem Andersenem. Lyrický a něžný příběh nevidomé královské dcery se odehrává ve středověké francouzské Provenci. Jolanta měla světovou premiéru v prosinci roku 1892 v Petrohradě. „Je to nádherný příběh o pravé i opičí lásce, o zaslepenosti a slepotě, o síle pravdy v aplikaci k sobě samému i důležitosti tolerance k jinakosti ostatních,“ uvedl Jeništa.
Dirigentem Jolanty v libereckém nastudování je Martin Doubravský. „V úvodu poukazuje na intimní svět Evžena Oněgina, závěr evokuje velká zvuková pléna Pikové dámy a Panny orleánské. V díle rovněž nalézám výraznou paralelu s Čajkovského vnitřním světem, kdy Jolantina slepota zprvu může znamenat osamění, které autor sám hluboce prožíval,“ uvedl. „Zajímavostí je, že plné forte orchestru se ozve až ve 30. minutě, což nebývá úplným zvykem. Většinou skladatelé hned na začátku ukážou, hlavně v předehrách, co orchestr umí,“ dodal.
