Dlouho odkládaný koncert Rolanda Villazóna s harfenistou Xavierem de Maistre postihla na poslední chvíli další pohroma. Jen několik dní před odjezdem do Prahy skončil de Maistre v nemocnici se silnou meningitidou a koncert, na nějž jsme se těšili již od loňského podzimu a jehož termín se kvůli pandemii několikrát přesouval, byl opět ohrožen. Díky obětavosti a pohotovosti Villazóna, který změnil kompletně celý program, se však nakonec recitál konal. Do Prahy tenorista přijel s francouzskou klavíristkou Morgane Fauchois-Prado a společný recitál postavili z italských písní a árií.
Publikum uvítalo Villazóna na pódiu Dvořákovy síně bouřlivým potleskem. Pěvec se rozhodl jednotlivé písně uvést a jejich obsah vždy okomentoval – jak jinak – s humorem a šarmem, kterým je pověstný. Ani při zpěvu nedokáže být statický, vždy hudbu spojuje i s hereckým výrazem a gestem. Večer začal díly autorů ze 17. a 18. století, písněmi Per la glorie d’adorarvi Giovanniho Bononciniho a Tre giorni son che Nina, jejíž nejisté autorství je připisováno Pergolesimu nebo Ciampimu. Staré árie, které dobývaly svět soukromých salonů ještě v 19. století, přednesl Villazón technicky dokonale, s náznaky barokních manýr a ozdob, nicméně s energií a výrazem operního, ne komorního, pěvce.
Francesco Durante má svou bustu na jedné ze zdí Opery Garnier v Paříži, ale skládal spíše instrumentální a duchovní hudbu. Villazón uvedl jeho prostou vroucnou píseň Vergin tutto amor věnovanou Panně Marii. Blok „staré italské školy“ uzavřela veselá rozpustilá árie Giá, il sole dal Gange z opery L’honestà negli amori Alessandra Scarlattiho. Tuto árii si oblíbil svého času i Pavarotti a nebylo to naposled toho večera, kdy Villazón sáhl po stejném repertoáru.
O Vincenzu Bellinim se traduje, že byl zázračné dítě a první árii zazpíval již v 18 měsících. Vedle oper napsal také řadu koncertních árií, z nichž si Villazón vybral tři: Malinconia, Vaga luna, che inargenti a Torna, vezzosa Fillide. S nimi jsme vstoupili do říše bel canta 19. století. A tady je mexický tenorista plně ve svém živlu, předvedl ty nejlepší stránky svého obdivuhodného hlasu. Roztouženou kantilénu, plnou citu a sladkých tónů ve výškách střídaly energické rozhodné pasáže, kurážné skoky do vysokých poloh, naprosto přesné a ještě akcentované silnou dynamikou. Lehkost, s níž se jeho hlas pohybuje, nic neubírá na jeho průraznosti.
Následovaly Verdiho koncertní árie Non t’accostare all urna, romance Il poveretto, kterou tenorista doprovodil komickým výstupem, jako že vybírá drobné do klobouku, a nádherná rozsáhlá árie L’esule. Je to náročná, dlouhá, prokomponovaná skladba s množstvím částí a mnoha výrazy a polohami, s recitativy, kantilénami, refrény, rondy, skoro jako opera zhuštěná do jedné věty. Villazón opět ukázal zlato v hrdle, výrazný nezaměnitelný témbr, obrovskou výdrž a práci s dechem. Skladby korunoval dlouho drženými triumfálními tóny.
Francesco Paolo Tosti byl oblíbeným autorem písní, provozovaných především v měšťanských salonech v období secese. Na tomto recitálu byl zastoupen třemi písněmi: Non t’amo piú!, L’ideale a L’alba separa dalla luce l’ombra. Poslední píseň známe také v Pavarottiho podání. Z rozevláté romantické melodie se najednou vynoří hlasové vrcholy, ze kterých až mrazí. Villazón si tyto písně užíval, se stoprocentní intonací zvládal i náhlé skoky do nižších poloh, s klavíristkou byli bezchybně rytmicky sladění. Morgane Fauchois-Prado je zkušená operní korepetitorka a spolupracuje s řadou divadel i se světovými dirigenty a pěvci.
Některé ze zde uvedených Verdiho, Belliniho a Tostiho skladeb natočil mexický sólista před šesti lety na CD Treasures of Bel Canto pro Deutsche Gramophon.
Celý recitál jel bez přestávky hodinu a půl, nebyly v něm obvyklé instrumentální „výplně“, pěvec zpíval všechno zpaměti, a ještě ty skladby mnohomluvně a barvitě uváděl. To je obrovský výkon. Přestože měl v minulosti Villazón nějaké zdravotní potíže, dnes jeho tenor zní pevně a zdravě, bez sebemenších nejistot. Zdá se, že dlouhý hlasový klid zaviněný covidovou pauzou v kultuře mu prospěl a je zpět v plné síle. Je stejně energický, tmavovlasý, rozesmátý a stále připravený vtipkovat, přesně jak si jej pamatujeme z prvních návštěv v Praze.
Na naléhání publika přidal ještě tři kousky: Ginasterovu Píseň o stromu zapomnění, která měla být v původním programu s harfou, z Verdiho písně Brindisi (cyklus Seste Romanze II, 1845) udělal vtipálek Villazón komickou etudu s půllitrem piva, a poslední byla za jiskřivého virtuózního doprovodu klavíristky slavná Rossiniho tarantela La Danza ze sbírky „Les soirées musicales“.
Hodnocení autorky recenze: 90%
