Pojítkem dramaturgie dnešního koncertu byla česká hudba. Nejednalo se však o nejhranější Dvořákovy symfonie; dnes byly na programu skladby nižší provozovací frekvence, nikoliv však nižší kvality. Zvláště o první skladbě dnešního večera, Symfonii D Dur J. V. H. Voříška, se vyjádřil sir John Eliot Gardiner, že je hluboce nedoceněná a že by se málo známý Voříšek měl hrát více. (A jak lépe „zpropagovat“ skladatele, než při živém online koncertě, na který se může podívat daleko větší množství lidí, než v koncertním sále?)
Poté nás čekal skok do stylově úplně jiného světa – Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor Leoše Janáčka a Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr (H 328) Bohuslava Martinů, což programu dodalo pestrosti a výjimečnosti. (Samozřejmě se můžeme ptát, zda změny stylů skladeb nebyly příliš výrazné; zda repertoár stylově držel při sobě.) Jediné, co mohlo působit trochu podivným dojmem, byly změny dirigentů i klavírních sólistů, avšak v současné situaci, kdy je potřeba vytvořit program a nasmlouvat umělce narychlo, je tento dramaturgický kompromis zcela pochopitelný.
Tato série online adventních koncertů je totiž organizátory vytvořená teprve nedávno. Například sir Gardiner sice plánoval do Prahy přijet (koncerty 25., 26. a 27. listopadu), ale měl původně dirigovat jiný program (koncertní provedení Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky), stejně jako Rudolf Buchbinder, který se představí příští neděli, měl v tomto období v Rudolfinu vystoupit, ale se zcela odlišným repertoárem. Je obdivuhodné, jak rychle umělci dokázali na tyto změny programu zareagovat.
Při poslechu úvodní Voříškovy symfonie, která je přímo nabitá beethovenovskou dramatičností až rozervaností, jsme pravděpodobně uznali Gardinerova slova při jeho rozhovoru s Markem Ebenem, že je tento skladatel značně nedoceněn. Za vír energie, nesoucí se Rudolfinem, a který bylo možno pocítit i skrz televizní obrazovku, však nesli hlavní odpovědnost dirigent s orchestrem. Voříškem nastíněné efektní plochy dokázali maximálně interpretačně využít a snad tak přiblížit „našeho malého“ Voříška „onomu velkému“ Beethovenovi.
Z neznámých důvodů Gardiner odmítl dirigovat další skladbu dnešního programu, Janáčkovo Capriccio, a za svého zástupce navrhl asistenta šéfdirigenta a prvního hornistu České filharmonie, Ondřeje Vrabce. Ten dokázal vytvořit kompaktní dojem charakterově dost rozrůzněné skladby (a to i v rámci jednotlivých vět) a využít jejích instrumentačně barevných možností (až impresionisticky laděných ploch se podařilo dosáhnout ve třetí větě). Vynikající byla taktéž – místy nelehká – souhra mezi dechovým souborem a klavírem. Igor Ardašev všechna komplikovaná místa v této záludné skladbě pro pouze levou ruku proběhl s lehkostí a nadhledem.
U dirigentského pultu následně opět stanul sir Gardiner, za klavír usedl Ivo Kahánek a my jsme se přímo „in medias res“ ocitli v poslední skladbě dnešního večera, Sinfoniettě La Jolla Bohuslava Martinů. Opět nás pohltila energetická smršť, ovšem doprovázená maximální hráčskou přesností jak na straně sólisty, tak v orchestru. Interpretace podtrhla typickou rytmickou stránku hudební řeči tohoto skladatele, při jeho americkém pobytu inspirovaného mj. jazzem. Celá skladba vygradovala v grandiózní závěr snad až na hranici hráčských možností.
