Přímo před konáním středečního koncertu přišel ne zcela zaplněnému sálu Besedního domu Vítězslav Mikeš oznámit změnu v obsazení, které bylo již dříve avizováno na webových stránkách Filharmonie Brno či jejích profilech na sociálních sítích. Houslista Jiří Vodička, jenž se měl ujmout sólového partu v druhé skladbě večera, v pondělí večer oznámil, že ze zdravotních důvodů nebude schopen svůj part odehrát. Filharmonie však záhy zajistila náhradu v podobě v Brně působícího slovenského houslového virtuosa Milana Paľy, který měl dle Mikešových slov na nastudování svého partu pět hodin. Poté již přišla na řadu samotná hudební produkce, kterou celý večer řídil stálý hostující dirigent Filharmonie Brno Robert Kružík.
Koncert zahájila asi dvacetiminutová skladba Elegantiae tripudiorum s Brnem úzce spjatého skladatele Jana Nováka (1921–1984). Nejmladší ze skladatelů, kteří byli na programu, skladbu napsal pravděpodobně roku 1980 v emigraci, a sice v Německu. Jedná se tedy o vyspělé dílo již světaznalého skladatele, který tento opus původně napsal pro sólový klavír a instrumentoval ho až dodatečně. Jistý rukopis ze salónní stylizace celkem deseti krátkých valčíků pro klavír je zřejmý i v orchestrální verzi. Výrazovými prostředky zde Novák nešetřil – ke slyšení tudíž byly jak groteskní a rytmicky nevšední věty připomínající dílo Stravinského, tak tanečně klasicizující allegra, snad i odkazující na tvorbu Novákova mentora Bohuslava Martinů. Veškeré drobné a hravé hudební podněty hodné zdůraznění orchestr pod pečlivým Kružíkovým vedením vhodně akcentoval. Závěrečné kontrabasové smorzando pak jako by tajemně předjímalo novákovský rok 2021, kdy si budeme připomínat 100. výročí skladatelova narození.
Druhé skladbě před přestávkou předcházely drobné logistické změny na pódiu, stejně jako změna obsazení s příchodem sólisty Milana Paľy a redukce počtu hráčů v orchestru. Houslový koncert C dur patří ke čtrnácti koncertům pro tento nástroj od klasicistního skladatele a dirigenta Antonína Vranického (1761–1820). Vranický je vedle pověsti vyhledávaného houslisty či pedagoga znám jako spoluzakladatel tzv. vídeňské houslové školy. S drobnou nadsázkou a jistou dávkou představivosti lze tedy Paľovo studijní působení na vídeňské Hochschule für Musik und darstellende Kunst vnímat jako jakousi paralelu k Antonínu Vranickému.
Ačkoliv byl Vranický žákem Mozarta a Haydna, tento reprezentativní opus již skrývá beethovenovský nádech hudebního romantismu, podpořený o zapamatovatelnou melodičnost. Formálně je však dílo vzorovou skladbou vrcholného klasicismu. Vzhledem k avizovaným okolnostem a umělecké orientaci sólisty všichni přítomní s očekáváním pozorovali a naslouchali průběhu skladby. Paľa se – dle předpokladů – prezentoval precizní, soustředěnou a na jeho poměry ne tolik živelnou interpretací náročných pasáží, kdy zůstal intonačně i technicky absolutně pevný. Kružík pak pokračoval ve svědomitém vedení orchestru a účelně řídil jeho dynamiku, aby důležité party sólových houslí náležitě vynikly. I přes vědomí Paľových schopností bryskně nastudovat méně známou a o to složitější skladbu je zapotřebí smeknout před tímto úctyhodným výkonem. Proto se houslista spolu s ostatními interprety dočkal zaslouženě dlouhého potlesku.
Po intenzivní první polovině koncertu následovala poslední skladba programu, a sice půlhodinová Velká charakteristická symfonie na mír s francouzskou Republikou c moll Antonínova staršího bratra Pavla Vranického (1756–1808). Stejně jako Antonín i Pavel byl dobově velmi významnou a ceněnou osobností. Za zmínku například stojí, že na žádost samotného Beethovena v roce 1800 dirigoval premiérové uvedení jeho První symfonie. Vranického Velká charakteristická symfonie vznikla ještě o tři roky dříve a vyznačuje se několika nadčasovými tendencemi. Vedle faktu, že obsahové náplně jednotlivých sugestivně nazvaných vět (Osud a smrt Ludvíka XVI., Pochod spojenců, Mírová jednání a podobně) Vranický opatřil vysvětlujícím komentářem, skladba skýtá nepřeberné množství romantické zvukomalebnosti. Od zádumčivého startu Revoluce přes fortissississimo úder do velkého bubnu v Bitevní vřavě až po tremolově gradující Radostný jásot nad obnoveným mírem skladba proto nabídla jisté odlehčení v kontrastu s první polovinou, které bylo umocněno zjevně dobrou a uvolněnou náladou v orchestru.
Jakkoliv víceznačný či zavádějící může být nadpis této reflexe, charakteru večera plně vyhovuje. Interpretačně zdařilý (neo)klasický až romantický koncert byl příhodným a nanejvýš povedeným hudebním holdem uvedeným novoříšským skladatelům, jejichž dílo je někdy neprávem opomíjeno na úkor uváděnějších souputníků. Na závěr lze podotknout, že by se tento dramaturgicky šikovně sestavený program jistě neztratil i v druhém filharmonickém abonmá situovaném v Besedním domě s názvem „Klasicky i moderně“.
