Domenico Cimarosa se narodil nedaleko Neapole, jeho otec Gennaro byl kameník, byl zaměstnán na stavbě neapolského královského letního paláce Capodimente. Když bylo Domenicovi sedm let, jeho otec spadl z lešení a zabil se. Domenicova matka Anna pak pracovala jako pradlena v klášteře San Severo, kde se synovi dostalo dobrého vzdělání, a to včetně hudebního. Šlo mu to tak dobře a měl takové nadání, že už ve dvanácti letech, v roce 1761, byl přijat na přední neapolskou vysokou hudební školu – Conservatorio di Santa Maria di Loreto. Byl velmi dobrým hráčem na klávesové nástroje, houslistou i zpěvákem, ale jeho hlavním zájmem bylo studium skladby. Už za studií skládal duchovní hudbu, moteta a mše, veřejnosti se ale výrazněji představil až v roce 1772 svou hudební komedií Le stravaganze del conte (Extravagance pana hraběte), která měla premiéru v Teatro dei Fiorentini v Neapoli. Ještě téhož roku uvedl další úspěšnou operu Le pazzie di Stelladaura e di Zoroastro (Šílenství Stelladaura a Zoroastra). V roce 1774 byl pozván do Říma, kde uvedl operu L’italiana in Londra (Italka v Londýně). V roce 1777 se Cimarosa oženil s Constanzou Suffi, která však hned následujícího roku zemřela.
V následujících letech pokračoval Cimarosa ve své úspěšné skladatelské kariéře. Napsal množství oper pro italská divadla, nejen komických, ale i ve stylu opera seria, například Caio Mario (1780) a Alessandro nell’Indie (Alexandr v Indii, 1781). Nadále komponoval i duchovní hudbu, v roce 1779 byl varhaníkem u neapolského královského dvora. Pro milánskou La Scalu napsal například dramatickou operu La Circe (Kirké, 1783) na námět z Homérovy Odysseje. V té době se skladatel podruhé oženil, jeho manželka Gaetana Pallante byla nevlastní sestrou první manželky Constanzy; měli spolu dva syny, Gaetana zemřela v roce 1796.
V roce 1787 byl Cimarosa pozván carevnou Kateřinou II. Velikou do Petrohradu. Následoval tak celou řadu jiných italských skladatelů, kteří nějakou dobu působili u ruského carského dvora. Před Cimarosou nebo současně s ním to byli například Vincenzo Manfredini (od roku 1762 do roku 1769), Baldassare Galuppi (1765–1768), Tommaso Traetta (1768–1775), Giovanni Paisiello (1776–1784) a Giuseppe Sarti (1785–1801). V Rusku napsal Cimarosa mimo jiné operu Cleopatra a také Requiem. Celkově však zde byl méně úspěšný než jeho předchůdci. Také špatně snášel kruté ruské zimy a v červnu 1791 Rusko opustil.
Tři měsíce pak pobyl ve Varšavě a poté se vydal do Vídně, kde už byla jeho hudba dosti známá a populární. Císař Leopold II. mu nabídl místo dvorního kapelníka a objednal u něj novou operu. Tou bylo Il matrimonio segreto (Tajné manželství) na libreto Giovanniho Bertatiho podle předlohy George Colmana st. a Davida Garricka (hra The Clandestine Marriage z roku 1766). Komická opera o dvou dějstvích měla premiéru ve Vídni 7. února 1792 v K. u. K. Hofburg Theater a měla takový úspěch a tak se císaři líbila, že ten si ji nechal ještě téhož večera znovu přehrát ve svých soukromých komnatách – byl to „nejdelší přídavek v operní historii“, jak napsal jeden kritik. Sám Cimarosa nepovažoval Tajné manželství za své nejlepší dílo, tím byla podle něj vážná opera Artemisia, napsaná pro Neapol o pět let později.
Dnes je Tajné manželství nejživotnějším a nejznámějším Cimarosovým dílem. Tato „rokoková komedie“ podle Anny Hostomské „připomíná v mnohém Mozartovy opery“. V průvodci Opera Hostomská dále o tomto díle a skladateli píše: „Jeho árie mají lehkost a vtip, ansámbly jsou psány ve stylu, který předchází Mozarta; celé dílo je jemně nadýchnutá komedie, určená pro pobavení měšťanského obecenstva. Mnohá čísla této opery se stala podkladem dalšího hudebního zpracování, četné variace a fantazie na motivy opery vznikaly na konci 18. a v prvních desetiletích 19. století a pod mocným působením této hudby ustupovalo do pozadí i geniálnější, hlubší a umělecky zralejší Mozartovo dílo.“ Hostomská také připomíná, že Cimarosovo dílo se v Čechách uplatnilo v zámeckých kapelách a že v zámeckých hudebních archivech se dochovalo množství opisů jeho symfonií a dalších skladeb.
Na konci 18. století byl Cimarosa vedle Giovanniho Paisiella (1740–1816) nejúspěšnějším operním skladatelem. Napsal kolem šedesáti komických oper a kolem dvaceti ve stylu opera seria. Hrály se po celé Evropě, v Berlíně, Kodani, Londýně, Hamburku, Stockholmu i v Praze, ve Vídni i v Petrohradě. V osmdesátých letech 18. století řídil Joseph Haydn třináct Cimarosových oper pro svého zaměstnavatele na zámku Esterházy. V roce 1793 se Cimarosa vrátil do Neapole, kde se o tři roky později stal hlavním varhaníkem královské kaple. Nadále psal opery, z nichž uveďme alespoň vážné opery Penelope (1794) a Gli Orazi ed i Curiazi (1796).
Během okupace Neapole jednotkami Francouzské republiky v roce 1799 se Cimarosa připojil k liberální straně. Monarchie však byla brzy obnovena a podnikla silná opatření proti těm, kteří měli liberální nebo revoluční smýšlení. Cimarosa byl uvězněn spolu s mnoha svými politickými přáteli a unikl trestu smrti pouze díky přímluvě vlivných obdivovatelů, včetně kardinálů Consalviho a Ruffa a slavné lady Hamiltonové. Byl vyhoštěn z Neapole a odešel do Benátek. Zemřel pravděpodobně na rakovinu žaludku ve věku 51 let, skládal až do konce.
Kromě mnoha oper a duchovních skladeb složil Cimarosa 88 sonát pro cembalo nebo klavír, řadu symfonií (jednu z nich věnoval Josefu Myslivečkovi), koncertů či šest flétnových kvartetů a další díla. Těšil se značné oblibě. Například francouzský malíř Eugène Delacroix mu dával přednost před Mozartem. Francouzský spisovatel Stendhal napsal, že Cimarosa, Mozart a Shakespeare byli jedinou vášní jeho života; pro Stendhala byl Cimarosa „Molièrem mezi skladateli“ – Tajné manželství viděl spisovatel údajně více než stokrát. Stejně tak měl ale Cimarosa i své kritiky, například Hectora Berlioze, který vůbec italskou operu neměl rád.
Ačkoli dnes se opery a další díla Domenica Cimarosy hrají málo, jeho úspěchy jsou nezapomenutelné a význam nesporný. Rodolfo Celleti v Historii belcanta napsal, že „velkým finále opery osmnáctého století, i pokud šlo o vokální profil, byl nejprve příchod Paisiellův a pak příchod Cimarosův.“ U některých Cimarosových oper Celletti chválí oživení frašky brilantními předehrami a propracovanými doprovody ke všem áriím, celistvá finále jednotlivých aktů nebo upozorňuje na to, že jsou „introdukce a doprovody někdy mnohem zajímavější než pěvecké party.“ U Tajného manželství vyzdvihuje Bertatiho libreto a to, že osoby a situace pojímá „s mírou vkusu, který vylučuje pokles ve frašku, i když samotné okolnosti jsou fraškovité.“ Podstatné podle něj také je, že všechny postavy vyvolaly náklonnost jak libretisty, tak skladatele: „Vítěznou zbraní opery Il matrimonio segreto je charakteristika osob, kterou skladatel a libretista vytvářejí v názorové shodě.“ Hodnotný je i orchestrální úvod, vynikající kvality mají i obě finále. „Takto šťastně se uzavřel plodný cyklus komické opery osmnáctého století,“ uzavírá Celletti podkapitolu o Cimarosovi. „V očekávání, že příchod Gioacchina Rossiniho ji obnoví ve vší nádheře.“
