Divadlo Ponec zavede diváky do Jámy lvové
PONEC – divadlo pro tanec přináší záhy po oslavě výročí 30 let svobody na jeviště duet choreografek Sabiny Bočkové a Johany Pockové Jáma lvová, ve kterém se mladé tvůrkyně zabývají tématem manipulace v osobní, společenské i politické rovině. Premiéra, jíž předcházel výzkum médií, politického populismu a jejich manipulativních sil, bude uvedena v pondělí 3. prosince a její dramaturgie se chopil oceňovaný tvůrce Viktor Černický.
„Chtěly jsme se skrze tanec zabývat tématem, které není osobní a má širší společenský dosah,“ říká Johana Pocková a dodává: „Média a jejich manipulativní moc jsou tématem, které v nás vyvolává neklid a nejistotu, chtěly jsme proto pochopit, jaké to je vstoupit do této pozice a zakusit mediální mechanismus.“
Obě performerky v díle balancují na hranici mezi zábavou a zvrhlostí, přecházejí od manipulace diváka k sebemanipulaci a oscilují mezi rolemi vůdců a rolemi obětí. Vtahují sebe i diváky do symbolické jámy lvové, která je zde metaforou nejistoty a nejednoznačnosti. „Název ‚Jáma lvová‘ evokuje emočně vypjatou situaci, ve které se musíme konfrontovat s vlastními postoji vůči nastolenému tématu,“ vysvětluje Pocková, „oproti jejímu biblickému obrazu zde však nejde o neměnný božský zákon, existující nezávisle na lidech, ale o dialog mezi námi a diváky, v němž vzniká možnost reflexe,“ uzavírá. Obě tvůrkyně zde s nezvyklou lehkostí a významovou otevřeností procházejí skrze všeobecně známé figury sociálně-kulturních referencí a vytváří široký prostor pro vlastní interpretaci, kritické myšlení a zaujetí osobního postoje.
Johana Pocková se spolu se Sabinou Bočkovou potkaly v projektu Miřenky Čechové & Tantehorse s názvem !O! Family Therapy, který se zabýval tématem duševních nemocí a byl jakousi laboratoří pro mladé tvůrce. Inscenace Jáma lvová je jejich prvním společným autorským počinem. V jakési předpremiéře jsme ji měli možnost vidět v kurátorovaném programu Tantehorse Emergency Dances. Reflexi z tohoto uvedení najdete zde.
Pozvánka na přednášku: Obrazy těla a pohybu
Teatrologická společnost a Kabinet pro studium českého divadla zvou na přednášku Anny Hejmové Obrazy těla a pohybu. Koná se ve čtvrtek 28. listopadu od 17:00 v malém sále IDU. Tématem přednášky bude vizualita masových tělovýchovných performancí a jejich reprezentace ve veřejném prostoru od šedesátých let 19. století do roku 1989. Chronologická struktura přednášky vychází z předpokladu, že vizuální motivy a symboly migrují a že se jejich význam mění na základě konkrétního společenského a kulturního kontextu. Titul i koncept přednášky jsou odvozeny ze stejnojmenné dizertační práce obhájené na Katedře teorie a dějin umění na UMPRUM.
Mgr. Anna Hejmová, Ph.D. studovala sociálně-politickou publicistiku a divadelní vědu. Ve svém výzkumu se zabývá vizualitou tělesných kulturních performancí, efemérní architekturou tohoto typu performancí a historií divadelní fotografie. Pracuje v Oddělení sbírek a archivu Institutu umění – Divadelním ústavu.
Studio ALTA uvádí divadelní premiéru: Tohle všechno patří tobě vol. II
Holešovické Studio ALTA uvede v pondělí 2. prosince premiéru s názvem Tohle všechno patří tobě vol. II. Představení je pokračováním stejnojmenného projektu, který vznikl v roce 2015 ve vzájemném dialogu s rozmanitou tvůrčí skupinou. Výchozím bodem inscenace je pohled na to, co se za poslední čtyři roky událo v životech čtyř protagonistů – Jaroslavy, Terezy, Martina a Josefa. Autoři hledají možnosti, jak společně komunikovat, aniž by si vzájemně vnucovali své pohledy. Vytvářejí tak volný prostor pro sebevyjádření.
Inscenace se snaží změnit pohled veřejnosti na hendikepy. Herci disponují jinou racionalitou, a právě tento způsob vnímání světa nás může velmi obohatit. Autoři tvrdí, že mentální postižení neexistuje. Herci nabízejí jednu z možných perspektiv, jak se dívat na svět. Když tento pohled odmítneme, ochuzujeme se o celý jeden svět.
Do tvůrčí skupiny nově vstupuje Veronika. Kontrast její přítomnosti s mentálně postiženými herci nabízí další pohled na hendikep. Hlas každého z nás není tichý, rezignovaný, je naopak výrazný a naléhavý. Každé představení se tak stává procesem a znovuobjevením prchavé vize.
Hlavními autory jsou tanečník, herec a režisér Jan Bárta a výtvarník a divadelník Aleš Čermák, účinkují Jaroslava Krpálková, Josef Fojt, Martin Vošmík, Tereza Hausserová a Veronika Maschková v produkci CreWcollective. „Zkoušíme s herci drobné improvizace a cvičení, které by bylo možné dále rozvíjet a aplikovat. Základem je nabízet prostor a ideálně neočekávat odpovědi na otázky, které jim klademe. Nemám rád direktivní přístupy týkající se vedení jakékoliv skupiny. Myslím, že jde především o vzájemnou empatii. Na základě těchto spontánně vytvořených situací vzniká bodový scénář, který slouží jako orientační plán, ten se může také dál modelovat. Jednotlivé situace pak společně skládáme do nějakého finálního tvaru. Je proto potřeba najít něco, k čemu se dokážeme společně vztáhnout, a to dál rozvíjet. V případě herců, kteří žijí spíše v přítomném okamžiku, se může jednat o nějaký vizuální motiv, nebo něco, co je schopné aktivovat lavinu asociací,“ popisuje tvůrčí metodu Aleš Čermák.
Ve Slovenském národním divadle uděleny ceny Petipa Heritage Fund Award, mimo jiné taneční kritičce Janě Hoškové
U příležitosti premiéry baletu Don Quijote, v nastudování Vasilije Medvěděva a Stanislava Feča, ve Slovenském národním divadle se minulý pátek udělovalo čestné ocenění Petipa Heritage Fund Award vynikajícícm osobnostem baletního umění. Petipa Heritage Fund je nadační fond na podporu dědictví a uměleckého odkazu baletního génia, choreografa Mariuse Petipy. Založil jej právě choreograf Visilij Medvěděv. Nadace se rozhodla udílet tuto cenu za zásluhy v rozvoji baletního umění po celém světě, za rozvíjení a zachovávání odkazu klasického baletu, za úsilí, oddanost a lásku k nádhernému tanečnému umění. Laureáty tohoto ocenění se stávají tanečníci, choreografové, taneční kritici, taneční soubory či jejich umělečtí šéfové. Čerstvými laureáty jsou:
Elisa Carrillo Cabrera, primabalerína Státního baletu v Berlíně a umělecká ředitelka Mexického národního baletu, kulturní ambasadorka Mexika, laureátka významných baletních ocenění jako Prix Benois de la danse, Duše tance či Dance Open Award.
Michail Kaniskin, první sólista sólista Státního baletu v Berlíne, umělecký ředitel Kremlin Gala a mezinárodního tanečního festivalu Danzatlan v Mexiku, umělecký ředitel Fondu sira Antona Dolina, laureát stejně významných cen.
Manuel Legris, známý choreograf, autor klasických nastudování baletních děl v duchu nejlepších tradic, bývalá hvězda baletu pařížské Opery, laureát cen jako Řád umění a literatury, Rytíř Čestné legie, Národní řád rad za zásluhy, Prix Benois de la danse, Cena Nižinského. Je uměleckým ředitelem Viedeňského státního baletu. (Nyní v milánské La Scale nastudovává balet Sylvia, takže se představení neúčastnil osobně.)
Jana Hošková, významná taneční publicistka, dříve pedagožka a choreografka Československého státního souboru písní a tanců, šéfredaktorka Tanečních listů a významná česká kritička. Cena jí byla udělena za celoživotní snahu o zachování klasického odkazu a věrnost divadelním tradicím.
Balet Slovenského národného divadla, soubor první slovenské scény získává cenu jako těleso, za skvělou interpretaci klasických děl. Cenu získal při příležitosti stého výročí Slovenského národného divadla a premiéry baletu Don Quijote.
Ceny předávala emeritní primabalerína Michajlovského divadla v Petrohradě a Baletu Slovenského národného divadla, zasloužilá umělkyně Ruské federace paní Anna Linnik, choreograf, baletní mistr, emeritní první sólista Baletu Národního divadla, absolvent Akademie ruského baletu v Petrohradě, nositel ceny Phillip Morris, umělecký ředitel nadace Petipa Heritage Fund Stanislav Fečo a rovněž zakladatel nadačního fondu, choreograf, člen mezinárodní taneční rady UNESCO, zakladatel a umělecký ředitel mezinárodního baletního festivalu Dance Open, zasloužilý umělec Estonska a prezident Petipa Heritage Fund Vasilij Medvěděv.
