Velmi vhodné prostředí skýtal koncertu Tereziánský sál Břevnovského kláštera, a to jak akusticky, tak vizuálně. Ostatně není to poprvé, co se zde konal festivalový koncert. V roce 2017 zde byl koncert rovněž francouzské hudby nazvaný „Tři generace dvorních cembalistů“. Již o rok dříve zde zahrál Sławomir Zubrzycki na unikátní klávesový nástroj postavený podle nákresů Leonarda da Vinciho, nazvaný „viola organista“. Že sem hudba patří, ostatně dokresluje i fresková výzdoba. Pokud návštěvník koncertu vzhlédl nad postavené pódium, mohl si všimnout vyobrazení postav hrajících na hudební nástroje – housle, loutnu a možná i gambu.
První část koncertu sestávala z hudby Marina Maraise (1656–1728). Zaznělo několik kusů z různých autorových sbírek (Allemanda La Marianne ze Suity č. 5 g moll vydané roku 1725, Ballet en Rondeau ze Suity č. 1 d moll z roku 1701, La Rêveuse, L’Arabesque – Suitte d’un Goût Etranger, 1717). Pak nastala změna v programu, kterou ohlásili sami interpreti. Následoval Forqueray. Přitom skladby Forquerayho, otce i syna, měly podle programu zaznít až v druhé půli koncertu po přestávce. I když se tak nedostalo na některé avizované skladby, již ze začátku koncertu oba umělci přesvědčili publikum o své sehranosti a zároveň schopnosti „tvořit“ na pódiu a podtrhnout kvality interpretované hudby.
Další programový blok patřil loutně jako sólovému nástroji. Luca Pianca přednesl skladby Roberta de Visée (1655–1732/3). V Musette en rondeau zaujal mimo jiné vtipným diminuendem v závěru. Lahodný zvuk nástroje a citlivý přednes poněkud rušilo hlasité dýchání („funění“) sólisty. Návštěvníci koncertů Václava Lukse vědí, že podobné hlasité projevy ke špičkové, skutečně procítěné interpretaci hudby někdy patří. Zvukoví mistři z Českého rozhlasu, který koncert natáčel, však patrně nebyli příliš nadšeni. Závěr první půle pak patřil opět oběma protagonistům večera, a to s třídílnou skladbou Carla Zuccariho (1704–1792). Ještě před touto skladbou však nastal během delší pauzy mezi bloky, kdy umělci ladili v zákulisí, neklid v publiku. Někteří, zjevně kvůli programové změně, již očekávali přestávku a zvedali se ze židlí. O uklidnění publika se musela postarat pořadatelka.
Po přestávce patřil koncert především skladbám „ďábelského“ virtuosa Antoina Forquerayho (1672–1745), případně jeho syna Jeana-Baptisty Antoina Forquerayho (1699–1782). Zajímavostí je, že Forqueray otec spatřoval ve vlastním synovi již v jeho mladém věku rivala, dokonce se prý zasadil o to, aby byl vyhoštěn z Francie. Jean-Baptiste se nicméně později do země vrátil a s otcem se usmířil. Po otcově smrti se ujal jeho místa u dvora a upravil a vydal rovněž některé jeho skladby (přičemž autorství u nich připsal otci) spolu s vlastními. Původ některých kompozic tak může být sporný. I v druhé části pak figuroval loutnový blok skladeb Roberta de Visée. Nejvíce v druhé části patrně zaujaly dvě Forqueyrayho skladby: ohnivě, efektně podaná La Bouron (Suita č. 2 G dur) a expresivní, intonačního napětí využívající Sarabande La d’Aubonne (Suita č. 4 g moll). Momentem, který měl za následek uvolnění atmosféry, ještě větší navázání kontaktu s publikem, dokonce spontánní veselí v sále, se stalo hlasité odbíjení hodin právě v okamžiku, kdy se oba hudebníci chystali začít hrát sarabandu. To se pak obdobně opakovalo při druhém přídavku z pera Carla Zuccariho. První přídavek pocházel patrně z pera Louise de Caix d’Hervelois (1677–1759); jak výslovně uvedl Vittorio Ghielmi, třetího slavného francouzského gambového virtuosa.
Oba interpreti jsou vynikajícími osobnostmi v oblasti staré hudby, působí též jako dirigenti či umělečtí vedoucí, Vittorio Ghielmi je navíc významným pedagogem (salzburské Mozarteum, Royal College of Music v Londýně). Spojuje je mimo jiné spolupráce se známým souborem Il Giardino Armonico. Jejich kvality jsou nesporné. Vittorio Ghielmi je hráčem se specifickým stylem, svoji gambu ovládá suverénně, až s „houslovou“ lehkostí. Jeho styl je založen na precizní artikulaci, intonace je bezchybná. Hrál na sedmistrunný nástroj s nosným, velmi příjemným, barevným zvukem. Jeho neméně věhlasný kolega Luca Pianca mu byl pozorným doprovazečem, jeho umění ovšem vyniklo i v sólových skladbách. Pro tento večer zvolil kompaktní, byť patrně ne zcela dobově autentický nástroj s osmi (nezdvojenými) základními strunami a pěti basy (s kovem opředenými strunami).
Tento komorní koncert byl velmi podařený, odehrál se v krásném, inspirujícím prostředí, interpreti se na pódiu hrou bavili a podařilo se jim získat si publikum, které jejich umění na závěr ocenilo upřímným a nadšeným potleskem.
Hodnocení autora recenze 90 %
Letní slavnosti staré hudby
Due virtuosi – Vittorio Ghielmi, Luca Pianca
Břevnovský klášter v Praze, Tereziánský sál, 31. července 2019 v 19:30 hodin.
