„Tenhle kontrast může diváka vtáhnout do světa imaginace, kde je všechno možné. Diváky bych pozval na hudbu, protože je úžasná, na skvělého dirigenta Christophera Warda a na vizuální zážitek. A také na svět plný fantazie, magie i komických situací. Libreto je samo o sobě velmi vtipné. My k tomu ale přistupujeme velmi vážně,“ uvedl režisér Radim Vizváry.
V hlavní roli hypochondrického prince milujícího pomeranče se objeví sólisté Opery ND Martin Šrejma a Aleš Briscein. Coby Leander se představí operní pěvec Roman Janál v alternaci s polsko-německým barytonistou Arturem Mateuszem Garbasem. Zosobněním kontrastů bude v Prokofjevově opeře i mezzosopranistka Andrea Kalivodová, která vystoupí jako v intrikách nepřekonatelná mocichtivá Clarice využívající své ženské zbraně a na druhé straně jako zcela odlišná Linetta. „Jedná se o surrealistickou operu, což ten kontrast úplně evokuje. Jsem za tu roli moc vděčná, protože je to pro mě jako pro umělkyni po dlouhé době odpovídající úkol,“ sdělila pěvkyně.
Přestože Prokofjevova opera s pohádkovým příběhem baví publikum na prestižních scénách po celém světě, v Praze se hrála poprvé a naposledy v roce 1963. „Nevím, čím to bylo, ale sto let od vzniku tohoto díla je úžasnou příležitostí, jak Lásku ke třem pomerančům připomenout a oslavit to jubileum,“ sdělil Vizváry.
Režisér Vizváry, držitel Ceny Thálie, polské ceny Perla a mnoha dalších ocenění, je známý především jako mim, performer, pedagog a choreograf. „K režii už mě vedl Boris Hybner. Vyplývá to z toho, že my v pantomimě nemáme žádné scénáře. Takže musím být režisérem sám sobě. A zrežírovat představení někomu jinému je obdobné a někdy i snazší, protože sám sebe nevidím a musím si vybudovat takové vnitřní zrcadlo,“ podotkl.
Autorem původní ztřeštěné pohádky ve stylu commedie dell’arte je italský dramatik, satirik a mystifikátor, hrabě Carlo Gozzi. Dadaismus a hravost příběhu oslovila v roce 1914 jednoho z tvůrců ruské avantgardy Vsevoloda Mejercholda natolik, že po něm pojmenoval svůj časopis a hned v prvním čísle uveřejnil moderní adaptaci Gozziho dílka. Tu měl s sebou Prokofjev náhodou v Americe, a protože pro místní publikum nepřicházela opera s ruským textem v úvahu, zvolil francouzštinu. Pomeranče pojal jako totální burlesku, která si dělá legraci ze všeho vážně míněného. „Osobně žánr commedie dell’arte v Prokofjevově hudbě necítím. Je v ní velká proměnlivost a něco, co je typické pro Prokofjeva – pompéznost a síla orchestru v kontrastu s intimností a minimalismem,“ podotkl Vizváry.
