Ermonela Jaho bývá neustále srovnávána s Marií Callas a to nejen kvůli svému vzhledu, ale i zvláštní kombinaci křehkosti a odhodlání, které si v sobě nese. Do operních heroin se na jevišti vžívá natolik, že divákům umožňuje nejen krásný hlasový zážitek, ale i zdrcující emoční výpověď.
„Traviatu jsem poprvé viděla ve čtrnácti letech v Tiraně. Bylo to mé vůbec první seznámení s operou, a ač jsem o opeře nic nevěděla, zamilovala jsem se do ní na první dobrou. Pamatuji si, že jsem po představení řekla bratrovi ´Pokud nebudu zpívat Traviatu, zemřu! ´ A ejhle, již jsem ji zpívala více, než 250krát a stále mi to přijde jako sen.“
Každý zpěvák se nicméně s každou rolí vyvíjí, což u tolika opakování může vést buď k vyhoření, nebo ledabylosti. Ermonela Jaho si uvědomuje, že čím déle tuto roli zpívá, tím více se každá jednotlivá pasáž utkává s kritikou a posuzováním publika.
„Když jsem ji zpívala poprvé, případa jsem si jako Rocky. Na konci představení jsem byla naprosto fyzicky i emocionálně vyčerpaná. Abych tomu předcházela, ale zároveň neslevila ze svých uměleckých zásad, je mým nejdůležitejším cílem navázat kontakt s publikem. Když ho navážu, když tam stojím naprosto odhalená před zraky stovek či tisíců, když odložím všechny berličky a odmítnu cokoliv ošidit, potom můžu dělat cokoliv, naprosto cokoliv, protože toto je potom to pravé umění. Svým způsobem mohu říct, že jsem na zpívání závislá. Jsem závislá na dávání, které s sebou toto umění nese. Dávání není ničím jiným než výměna energií a na této výměně jsem závislá bezvýhradně.“
Albánie byla po dobu padesáti let bezpochyby nejtvrdší komunistickou diktaturou, téměř úplně odříznutou od okolního světa. Snít v takovém režimu o kariéře operní pěvkyně se zdálo absurdní. Ale snad právě tento rozpor mezi tím, co mohla a co by chtěla – to, že neexistuje žádný průměr, že buď vítězíte nebo trpíte – v ní vypěstoval základ emocí, které teď rozdává po celém světě. A v neposlední řadě i nesmírnou disciplínu.
„Nechtěla jsem emigrovat, chtěla jsem jen zpívat. Studovala jsem různé role a představovala jsem si, ve kterých operních domech bych je chtěla zpívat, a najednou mi došlo, že nemohu. A v ten moment se zdálo, že mi došel kyslík – vůbec jsem nemohla dýchat. A poté jsem se rozhodla, že už odmítám respektovat hranice. Že si je odmítám připouštět. Nakonec se mi podařilo získat výjezdní dokumenty a začala jsem studovat na Akademii Santa Cecilia v Římě.“
Butterfly, Traviata, Sestra Angelica – to je magický trojúhelník rolí, kolem kterých se její kariéra obepíná. Jak sama přiznává, tyto hrdinky ji připomínají sílu albánských žen, které obětovaly vše a s nimiž se cítí vnitřně spojena. Zřejmě ne náhodou to jsou role, které doprovázely po celou kariéru i Marii Callas.
„Snad to je tím středomořským či balkánským naturelem, ale u nás je prostě všechno intenzivnejší a vše má hlubší kořeny, ať už láska či nenávist, zabíjení nebo oddání se. Pro Marii neexistovaly jen noty, Maria odkrývala svět, který se skrývá za nimi. Do svého hlasu promítala všechny barvy svojí duše a na jevišti se měnila v šelmu. Má můj věčný a neskonalý obdiv a úctu.“
Nyní se jako Violetta vrací do Covent Garden, kde v této roli před jedenácti lety debutovala. Její návrat má o to větší glanc, že jejím jevištním parnerem je Plácido Domingo v roli Giorgia Germonta. A co na její návrat říkají recenzenti? „Ryzí hvězda, která v současnosti nemá konkurenci ani jako lyrická sopranistka, ani jako herečka. Celý večer pozvedla na mimořádný zážitek. Jaho je na svém vrcholu…“ (Sunday Times). „Ermonelu Jaho jsem zažil při jejím debutu v Covent Garden v roce 2008 a už tenkrát na mě udělal hluboký dojem její hlas, v němž se snoubí síla s čistotou a emocemi… od té doby se ještě zlepšila. Je to právě její technika snoubená s emocemi, co si nejvíce zapamatujete, například když střídá ty nejvyšší a nejčistší tóny se sípáním a kašláním umírající Violetty...“ (Express.co.uk).
Na slavný duet Giorgio Germonta a Violetty Madamigella Valery? – Sono io dojde i během jejího pražského debutu 24. dubna 2019 ve Smetanově síni Obecního domu, kde jejím jevištním partnerem nebude nikdo jiný než slavný britský barytonista Sir Simon Keenlyside. Symfonický orchestr českého rozhlasu bude dirigovat Lukasz Borowicz.
