Koncert nesl podtitul Il Giardino degli sospiri čili Zahrada nářků a uvedl kromě Händelovy kantáty Armida abbandonata poměrně málo známé italské kantáty, z nichž některé byly dokonce teprve nedávno nalezeny v neapolských archivech a v moderní době dosud nebyly uvedeny.
Podtitul Zahrada nářků zcela vystihoval hlavní sentiment v přednesu Magdaleny Kožené. Nekonečný smutek a nářek předznamenala po Händelově Sinfonii k Agrippině Kožená už v arii Ah, crudele od stejného autora. Dalšími pocity a dramaty, jež ovládají osoby zhrzené láskou, byla kromě stesku a nářku též energický vztek, zhrzenost a žárlivost obsažené v recitativu Per te z kantáty Armida abbandonata. Dle sentimentálního a lamentačního předznamenání se ale odvíjely i další pasáže koncertu. V silně pocitovém večeru Magdalena Kožená dojímala publikum přednesenými náladami pravdivě. Hudbě propůjčovala živý výraz a znásobovala její účinky. Místy se jednalo až o pěvecko-dramatické vystoupení. Ve vyváženosti obou složek se však ukrývalo to pravé tajemství obrovské působivosti, jíž podtrhoval i skvělý doprovod Collegia 1704.
Výjimkami ve smyslově sestaveném repertoáru byly skladby orchestrální, v nichž čisté sentimenty ustoupily a udělaly významnější místo výborně pracujícímu orchestru a zejména vrcholně barokní rytmice, jako například v symfonii Maria Dolorata Leonarda Vinciho. Jinak ale orchestr potlačoval důsledně svou roli a napřímil všechny své síly do skromného leč precizního doprovodu s obrovským citem pro přednášenou hudbu. Zůstal ale přitom věrný svému typickému a nezaměnitelnému zvuku.
K tématu nářku Ariadny se program vrátil znovu před přestávkou v díle Benedetta Marcella, jehož hudba Magdaleně Kožené výborně konvenovala. Pro mnohé posluchače tyto momenty představovaly vrchol koncertu. V téže době, tedy krátce před přestávkou, se do nejlepší provozní teploty dostal i soubor Collegium 1704, který hrál velmi uvolněně, s lehkostí a v dobré atmosféře. V tuto chvíli začala mezi sólistkou a souborem naplno pracovat společná „hudební chemie“. Výsledek byl těžko popsatelný: suverénní a přitom krásný. Snad i proto výkřiky bravo a takřka skandovaný potlesk zněl z hlediště jabloneckého divadla již po první části.
Lamentujícímu zabarvení neodpovídal program, který přišel bezprostředně po přestávce. Nastoupilo téma s pastorálním motivem z dílny Leonarda Lea, z něhož prýštila zamilovanost a tedy již jen sentiment předcházející zhrzenosti. Zahrada nářků se pro tento moment stala zahradou milostných vzdechů.
Předehrou z opery Didone abbandonata Domenica Sarriho opět zazněla instrumentální hudba. Collegium 1704 zde znovu předvedlo skvělý cit pro interpretaci děl pozdního baroka. Nakonec se program opět stočil ke Georgu Friedrichovi Händelovi a jeho kantátě Ero a Leander. Zde našly místo nejsmutnější pocity hrdinky, jež (podpořené místy jen hrou houslí, violoncella nebo hobojů) vydávaly duši všanc beznaději. V tomto dalším vrcholu večera se rozevíraly hlubiny smrti jako východiska z nekonečného žalu. Velmi účinnou skladbu podtrhl nečekaný a rázný konec, po němž se strhly bouřlivé ovace, následované dvěma přídavky.
Koncert Magdaleny Kožené a Collegia 1704 byl velmi silným zážitkem, jakkoliv by se dramaturgie programu, stavícího takřka výlučně na nářkovém repertoáru, zdála zprvu neatraktivní. Jména interpretů na druhou stranu dávala jistotu, že program nebude postaven na zoufání, ale na tom nejlepším hudebním projevu. A tak se také stalo.
