Jiří Antonín Benda je právem považován za jednoho ze skutečných zakladatelů žánru. Jeho díla Ariadna na Naxu a Medea jsou stará zhruba dvě stě čtyřicet let. Na hudbě je to na jednu stranu v jejích výrazových možnostech samozřejmě znát, ale dramatická a estetická koncepce je přesto plně funkční. Bezděkovo dílo v tom nejlepším, včetně velmi konzervativního hudebního jazyka, na daný model navazuje. V sále Pražské konzervatoře jsme byli svědky skutečného uměleckého činu, silného a smysluplného. Autorského, dramaturgického i interpretačního. V obou případech.
Jiří Bezděk zkomponoval na výzvu pořadatelů festivalu pětadvacetiminutovou kompozici Ariadné – Řecký mýtus. Měla zde v podání herců Apoleny Veldové a Petra Stacha, Plzeňské filharmonie a dirigenta Jiřího Petrdlíka premiéru. Poetický text, nové volné přebásnění předlohy, napsala skladateli Karla Erbová. Je to současný pohled na mytologický příběh, jeho reflexe prostřednictvím volně plynoucích vzpomínek Ariadny a Thésea. Postupně se z nich vytváří obraz o tom, jak to celé možná bylo, jak svou situaci prožívala Ariadna a jak Théseus… a co si o tom oba myslí. Text nevypráví prvoplánově příběh, ale vyvolává působivé obrazy. Oba sólisté (řečeno hudebním termínem) posloužili vyznění skvěle. V díle lze rozpoznat charakteristicky hudebně vyjádřené části – Útěk, Tanec, Po boji s Mínotaurem a Naxos. Skladatel zvolil přístup podobný v patosu tomu Bendovu, s tím rozdílem, že vůbec netrvá na tom, aby slovo výhradně střídalo hudbu. Naopak. Jeho řeč je zde skutečně symfonická, neoklasická, neoromantická, ukotvená, barvitá. A cituje dokonce jedno z Bendových hudebních témat.
Ariadnu Bendovu obdařili Ivana Jirešová a Petr Stach na pódiu ještě větší naléhavostí tím, že nestáli u pultů s textem, ale na volné ploše vedle orchestru skutečně hráli. Text přednášeli zpaměti, se značnou dávkou dramatické působivosti, režijně vedení Věrou Šustíkovou. Mimochodem, právě ona, muzikoložka, stojí po léta za unikátní hudební přehlídkou zaměřenou na melodram. Apolena Veldová v menší roli Oreády deklamovala jen shora, neviděna, dirigent Jiří Petrdlík vedl orchestr bezpečně k plnému výrazu. Dramatické, mnohdy poměrně rychlé výměny mezi herci a tělesem vyžadují přesnost a pozornost, a v tomto směru bylo provedení výborné. Bendova hudba není zvukomalebná, ale nálady vyjádřit umí, alespoň do té míry, jak to idiomy hudebního klasicismu umožňují.
Bezděkův melodram relativizuje verze, podle nichž Théseus opustil ostrov Naxos a Ariadnu, protože si to tak přáli bohové, respektive protože si ji chtěl vzít za ženu sám Dionýsos. Kloní se ve svém vyznění spíše k verzi libreta Bendova melodramu, že totiž Théseus odplul do Athén, protože dal přednost vznešeným idejím, v horším případě své pověsti reka, do níž se podlehnutí lásce nehodilo. Karla Erbová naznačuje otázky – jestli je důležitější osobní vztah, nebo vyšší cíle, jestli je na místě jednostranný pocit ublíženosti, připomíná svědomí…
Úvodní skladbou koncertu byla Bendova Sinfonia č. 5 G dur. Standardní dobová hudba, standardně zahraná, na několika místech se smyčcovými nedokonalostmi v souhře, kazícími jinak slušný dojem. V melodramech hrál orchestr jistěji. Úplně stejný program Plzeňská filharmonie uvádí nyní ve svém domovském městě 19. října.
Hodnocení autora recenze: 85%
Melodramfest 2017
Melodram tří století
18. století – Pocta Bendovi
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režie: Věra Šustíková
Plzeňská filharmonie
Účinkují – Ivana Jirešová, Apolena Veldová, Petr Stach
15. října 2017 Koncertní sál Pražské konzervatoře Praha
program:
Jiří Antonín Benda: Sinfonie č. 5
Jiří Bezděk / Karla Erbová: Ariadné (světová premiéra)
Jiří Antonín Benda / Johann Christian Brandes: Ariadna na Naxu
