Čtenáři Opery Plus blogují
Když jsem po včerejším koncertě ve Dvořákově síni Rudolfina nasedl do tramvaje číslo 17, aby mě dovezla k domovu, napsal jsem do SMS svým přátelům, kteří se této kulturní události nemohli zúčastnit: „Jsem už v tramvaji na cestě k domovu a utápím se v slzách. Setkání géniů, jinak nelze nazvat dnešní večer. Od Agnus Dei řvu a je to k nezastavení. Miluji Hrůšu, miluji Dvořáka.“ Původně jsem nechtěl na koncert jít, protože jsem byl na zahajovacím koncertě též s dvořákovským titulem Stabat mater, a ten se opravdu mimořádně nepodařil. Nyní jsem rád, že jsem se přemluvil a investoval do drahé vstupenky na poslední chvíli.
Na Dvořákovo Requiem mám kuriózní vzpomínku z doby, kdy jsem byl ještě aktivním hudebníkem, zpěvákem a houslistou a zúčastnil se někdy v devadesátých letech zájezdu do Berlína s tímto titulem. Ve své hudební kariéře jsem hbitě střídal housle a tenorový hlas, v té době jsem zrovna natáčel ve FISYO (Filmovém symfonickém orchestru) a byl jsem požádán, zda bych jako záskok za jednoho onemocnělého houslistu neodjel druhý den se skupinou KMČ (pozor, nejednalo se o členy KSČ, ale lidi, kdo mají čas – od toho neoficiální zkratka KMČ). Podmínkou však bylo, že odjedu bez zkoušky, protože už žádná nebude. Při množství hudebního materiálu, který mi prošel ve FISYO pod rukama, a ve svém mladém věku porevolučního nadšení jsem neváhal a nabídku přijal. Byli jsme ubytováni v soukromí u členů spřáteleného berlínského sboru, který byl naším uměleckým protějškem na tomto koncertě.
Svého překotného rozhodnutí jsem začal trochu litovat, když jsem v budově Berlínské filharmonie spatřil plakát se jménem Claudia Abbada, který vystupoval na témže pódiu den před námi. Brada mi spadla úplně, když jsem na koncertě zasedl k asi druhému pultu sekundů (druhých houslí) a všude kolem byli lidé (sál Berlínské filharmonie je koncipován jako atrium a jeho akustika je taková, že když upustíte špendlík, uslyší ho posluchač až na páté galerii). První polovinu koncertu jsem prožil v neskutečné trémě, kdy jsem byl rád, že jsem uhlídal ruce a smyky, netahal proti a neprozradil, že jsem to v životě v notách neviděl. O kýžené pauze (která se většinou u tohoto díla nedělá) jsem do sebe nacpal tabulku čokolády a nějaký energetický nápoj a provedl duševní relaxační cvičení. Druhou půlku jsem si už trochu užíval a pochlapil se.
Ale abych se vrátil ke včerejšímu provedení, které mělo strhující atmosféru a patřilo jistě k vrcholům festivalu. Kvarteto sólistů se tentokrát dobře pojilo a na rozdíl od již zmíněného nepodařeného Stabat mater byla cítit pokora a pochopení pro smysl díla od všech zúčastněných interpretů. Marně jsem hledal chyby – v uměleckém ztvárnění jsem žádné nenašel, jen jsem se podivil nad odvážným dekoltem sopranistky Ailyn Pérez, která je ovšem tak krásná, že by snad bylo škoda, aby se zahalila v duchu své mezzosopránové kolegyně Christianne Stotijn, která naopak pietu večera vzala až příliš vážně, když se oděla do omšelého outfitu, připomínajícího postavu a la „Baba Jaga“. Ve vskutku hvězdném obsazení se ani trochu neztrácel náš basista Jan Martiník, který patří již dnes k mezinárodně uznávaným českým sólistům současnosti. Americký tenorista Michael Spyres byl znělý ve všech hlasových polohách a všech dynamikách. Česká filharmonie má dnes již mnoho nových mladých hudebníků, přesto si zachovala svůj charakteristický zvuk a charakter, který vyniká zejména u českých autorů, Dvořáka snad nejvíce, díky orchestraci, která je u mistra Dvořáka nezaměnitelná a nese jasné znaky génia. Již při prvních tónech v Introitus: Requiem aeternam jsem cítil, že oproti minulému zvuku ve Stabat mater je to něco jako jin a jang nebo jako den a noc, měkké posazení smyčců, bylo cítit, že se nehrají jen noty, ale že někdo tvoří, jsa osvícen. Tím někým byl především dirigent Jakub Hrůša, malého vzrůstu, velký duchem a gestem, který svým charismatem strhuje hráče i posluchače. Žák mistra Jiřího Bělohlávka (jenž nás letos opustil navždy), který svým talentem a pílí již přesáhl hranice své vlasti a je škoda, že mu smluvní závazky nedovolují ujmout se České filharmonie po svém učiteli, což by bylo logickým a přínosným vyústěním jeho kariéry. Buďme rádi, že se u nás objevuje alespoň při hostování a rozdává své umění při takových příležitostech, jako byla tato. Ačkoli kritika pěla ódy na sborové provedení Stabat mater brněnským filharmonickým sborem, tak musím suše konstatovat, že Pražský filharmonický sbor (a to nejsem pražský patriot) byl o dva levely výše. Také nutno říci, že Reqiuem je o dost náročnější v pěveckých partech, zejména pak části a capella, které činí vysoké nároky na techniku hlasu a souhru (souzpěv), nejvíce pak v pianissimech.
Pokud je mi známo, bude toto provedení zaznamenáno nahrávací společností DECCA, a tak vznikne bezesporu další významná nahrávka tohoto hudebního skvostu. Ze starších nahrávek stojí za zmínku určitě Ančerlova z roku 1959, Sawallischova z osmdesátých let s paní Gabrielou Beňačkovou, velice zajímavá je nahrávka s maďarskými sólisty a maďarským dirigentem Kertézsem s London Symphony Orchestra z roku 1969, z novějších pak s Royal Flemish Philharmonic s Philippem Herreweghem a Collegium Vocale Gent z roku 2015.
Na závěr bych chtěl poděkovat všem interpretům, ale i pořadatelům, že toto dílo na festival zařadili, protože patří k vrcholným a ne tak často hraným dílům klasicko-romantické éry. Všechny pocity, které v nás vyvolává, vyvěrají z osobní Dvořákovy filozofie, a jejich umělecká realizace je formálně i obsahově dokonalá.
Dvořákovo geniální dílo je prodchnuto obdivuhodnou čistotou víry, duchovností, pokorou, která se dnes ze života mnohých lidí vytrácí, a proto by měli najít osvěžení a záchranu ducha právě v takové činnosti a přijímání těchto hodnot.
I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
