Ač nerad píšu slova o nudě, zvláště v souvislosti s Vídeňskými filharmoniky, na komorním koncertu jejich členů se paradoxně neuplatnily tak doceňované vlastnosti, jakými oplývají jejich interpretace kompozic pro velký orchestr. Když totiž hrají vídeňští, mísí se v jejich přednesu nepřeberná souhra, zručnost a muzikálnost, ovšem ve výsledném zvuku je stále přítomen ten vzdálený mnohonárodnostní nádech (staré monarchie a Vídně) se všemi svými vlivy, na rozdíl od většiny německých orchestrů. Je to zvuk sice přesný, ale stále je v něm místo pro experimentování a hledání. V případě komorního obsazení tato složka vypadne, a můj celkový pocit z koncertu byl tak stejný, jako bych si pustil nějakou očištěnou CD nahrávku z dobrých reproduktorů.
Některým ovšem nemusí výše uvedená vlastnost připadat jako kritika a naopak mohou tuto zvukovou homogenitu vidět jako tu největší devizu, a to hlavně v klasicistní Mozartově kompozici. Rainer Honeck, Christoph Koncz, Holger Groh, Thomas Küblböck, Tobias Lea, Tilman Kühn, Sebastian Bru, David Pennetzdorfer a Daniel Ottensamer opravdu vynikali přímou a zcela přirozenou hrou. V jejich podání nebylo možné najít zvukového kazu nebo místa, které do partitury nepatří. Bylo dobře vidět, že se hráči znají a mají za sebou nespočet společných zkušeností.
Souhra všech byla tak často až neuvěřitelná, především v modernějších skladbách programu. Společná hra jim očividně dělala nesmírnou radost. Kde mělo být presto, tak bylo, a tak dále.
Sextett z opery Capriccio Richarda Strausse koncert otevřel. Hudebníci si s melodií až hráli, především housle Rainera Honecka lahodně otevíraly nesčetná patetická místa sextetu. Byl to spíše uhrančivý než melancholický Strauss, na něhož publikum reagovalo menším zájmem. Zato Mozart je samozřejmě v Salcburku doma. Kvintet A dur pro klarinet a smyčce byl díky Danielu Ottensamerovi (klarinet) až patetickou skladbou (ač v rychlejším a důraznějším tempu), pohrávající si s nekonečnou melodickou linkou.
Fantazie německého skladatele Hanse Wernera Henzeho, která zazněla po přestávce, je sice moderní kompozicí, jež je ale v celé své stavbě budována na klasických základech. Hraje si s emocemi, je plná dlouhých melancholických ploch i skryté děsivosti. Henze ji komponoval pro film Volkera Schlöndorffa Der junge Törless, část skladby hraje i v legendárním hororu The Exorcist. Pro hráče místo, kde mohli rozvinout zcela jinou polohu. Interpretace to byla paradoxně umírněná, hráči v dotčených větách nebyli tak drastičtí ve své hře, jako je drastická sama hudba. Spíše se soustředili na pomalá témata a místa popisovaných dlouhých melancholických ploch. Pro mne to byl vrchol koncertu. Závěrečný srdečný Oktet Es dur Felixe Mendelssohna Bartholdyho byl znovu díky umění hráčů skvělým a zároveň standardním zážitkem, gradujícím v nesčetných vrcholech závěrečné neutuchající věty.
Hodnocení autora recenze: 80%
Salzburger Festspiele 2017
Kammerkonzert Wiener Philharmoniker
Wiener Philharmoniker
–Daniel Ottensamer (klarinet)
–Rainer Honeck (housle)
–Christoph Koncz (housle)
–Thomas Küblböck (housle)
–Holger Groh (housle)
–Tobias Lea (viola)
–Tilman Kühn (viola)
–Sebastian Bru (violoncello)
–David Pennetzdorfer (violoncello)
6. srpna 2017 Stiftung Mozarteum – Grosses Saal Salcburk
program:
Richard Strauss: Sextett für Streicher aus der Oper Capriccio op. 85
Wolfgang Amadeus Mozart: Klarinettenquintett A dur KV 581
=přestávka=
Hans Werner Henze: Der junge Törless – Fantasia für Streichsextett
Felix Mendelssohn Bartholdy: Oktett für vier Violinen, zwei Bratschen und zwei Violoncelli Es dur op. 20
