9. července 2025 budete vystupovat na letošním ročníku Třeboňských nokturn. Co bude na repertoáru? A co máte naopak v uběhlé sezóně za sebou?
Jitka Čechová (JČ): Lze říci, že půjde o takový „světový mix”. Budeme hrát Haydnovo Klavírní trio G dur „All’Ongarese“, dále Trio c moll č. 1, op. 8 Dmitrije Šostakoviče a Dvořákovy Dumky, aneb Trio e moll č. 4, op. 90. Šostakovičovo Trio se hraje méně, ale je to naprosto úchvatná záležitost, rané dílko, do kterého jsme se zamilovali. Psal jej, když mu bylo sedmnáct a on sám byl zrovna nešťastně zamilován. Třeboňský repertoár jsme hráli před nedávnem v prestižní londýnské Wigmore Hall, kde jsme rezidenčním ansámblem, což je pro nás velkou poctou, která se nenaskytne hned každému souboru. Prázdninově tím navazujeme na repertoár, kterým jsme v Londýně zakončili sezónu, tentokrát ovšem v Třeboni bez našeho milovaného Brahmsova Tria č. 3 c moll, op. 101, a to na přání pořadatele.
Jan Páleníček (JP): Ale ony ty Dumky také nejsou špatné (smích).
Ano, obzvláště ta druhá věta, za tu bych osobně dal život.
JP: Já Dumky dokonce považuji za nejgeniálnější trio všech dob. Mimo jiné kvůli propracovanosti jednotlivých hlasů.
Výborně, zahajme rozhovor muzikantskými úvahami. Pojem „Smetanovo trio” mně automaticky evokuje vás a dvě další asociace: „klavírní” a „g moll”. Tedy vás jako trio známých umělců a Smetanovo bolestné Klavírní trio g moll, op. 15.
JP: Zcela otevřeně vám řeknu, že i přesto, že se jmenujeme Smetanovo trio a Trio g moll je samozřejmě naše vlajková loď, považuji toto dílo opravdu za geniální, nikoli však z pohledu kompoziční struktury. Smetana vytvořil…
JČ: …„emocionální kolos” bych to nazvala.
JP: Přesně tak. Je to strhující hudba oslovující publikum, které se nezabývá otázkou, zda to napsal tak, či onak. Vnímá dílo jako hudební celek a v tom smyslu je Smetanovo dílo obrovsky silné a nosné. Nicméně když to člověk hraje celý život a vidí do kompoziční struktury, vnímáte to i trochu jinak.
V porovnání s Triem g moll jsou Dvořákovy Dumky ve své propracovanosti jednotlivých hlasů naprosto výjimečné. Navíc je o Dvořákovi známo, že je mistrem bezpočtu hudebně nosných témat, která mu celý svět může závidět.
JČ: Ještě doplním, proč považujeme (a nejen my) Dumky za ”trio všech dob”: Klavírista a skladatel Josef Páleníček říkal, že nejtěžší je napsat opravdu kvalitní klavírní trio. Kombinace smyčců a klavíru je v rámci vyváženosti nepříjemně konkurující (obzvláště violoncello má nad sebou hrozbu klavíru příliš velkou). Vybalancovat nástroje kompozičně tak, aby se vzájemně neohrožovaly ve zvuku, je tak velmi obtížné. To se ale právě povedlo Dvořákovi skvěle, protože klavíru v Dumkách nedává přední roli, ale je to rovnocenný partner s ostatními nástroji.
JP: Prokletí violoncella v triu spočívá v tom, že v nižších polohách splývá s klavírem a ve vyšších s houslemi. Vpasovat ho tedy mezi housle a klavír tak geniálně, jako se to podařilo Dvořákovi, to je majstrštyk.
JČ: Mimochodem, v Dumkách jde o zcela odlišný klavírní zvuk, než jaký známe od velikánů typu Brahms nebo Čajkovskij.
Já si však i přes řečené troufale dovolím označit Smetanovo Trio g moll za největší komorní hudební dílo všech dob. Nejvřelejší, nejpravdivější, nejsevřenější… A to říkám s vědomím existence Janáčkových a dalších geniálních „komořin”. Přeci jen, je to dílo, na rozdíl od Dvořákových Dumek, pro Smetanu skladatelsky rané.
Dovolím si položit otázku ohledně vašeho muzikantského uvažování: Co je podle vás při interpretaci nejdůležitější?
JČ: Většina skladatelů chce prostřednictvím hudby něco sdělit. A to sdělení je spojeno s emocemi.
Můžete zkusit definovat, co jsou to podle vás vlastně ty emoce?
JP: Emoce je obraz psychického rozpoložení autora. Hudba pak zrcadlí to, co se děje v autorově duši.
JČ: Mimochodem, podobně jako v lidské řeči, jedna věta se dá říci na milion způsobů a pokaždé znamená něco jiného. Například jiná intonace dokáže ranit. A v notách je to také. Jen se jedná o mnohem abstraktnější vyjadření. A když se člověk vrátí k tomu, proč se vlastně začal věnovat hudbě, proč chce být tím prostředníkem, tak je to právě proto, aby zprostředkoval skladatelovo sdělení a současně se mohl dotknout jeho velikosti. My jsme ti sloužící, kteří celý život bojujeme za to, abychom prostřednictvím not dokázali co nejvěrněji a co nejsilněji tyto pocity předat. A je to především onen citový svět skladatele. A pokud člověk není s daným skladatelem emocionálně svázán, tak je velmi těžké jeho odkaz předat dál. Jen řemeslo nebo technika nestačí. Proto si člověk vybírá skladby, do kterých svou životní zkušeností dorůstá.
JP: A tím také dorůstá do světa konkrétního skladatele, kterého ve dvaceti letech člověk interpretuje jinak než v šedesáti. Dnes je poměrně dost takzvaně geniálních dětí, které v šestnácti letech hrají díla největších autorů. Nejsem si však jist, zda je možné v tomto věku bez životních zkušeností dosáhnout hlubšího propojení se skladatelem. Interpretační proces je o tom, jak už bylo řečeno, že vy předáváte určitý emocionální obsah konkrétního díla posluchači. Abyste ho mohl kvalitně předat, musíte být schopen prožít to, co skladatel prožíval v momentě, kdy dílo tvořil. Musíte pochopit duši skladatele… notový zápis v podobě kuliček v partituře je jen nedokonalý prostředek k vyjádření emocí autora.
Nyní k vám dvěma osobně. Jste partneři hudební i životní. Co vás svedlo na společnou cestu?
JČ: Zase to byla muzika.
JP: Ano, byla to muzika. Učil jsem na akademii jednoho hocha, který byl toho dne poslední v řadě a říká mi: „Pane profesore, za hodinu máme koncert, kde hrajeme Brahmsovo trio, moc bychom stáli o to, abyste si nás poslechl.” Já jsem toho měl po celém dnu plné kecky a už jsem se těšil domů, ale pak jsem si říkal: No, nemůžu jim to udělat, já tam tedy půjdu. Sedl jsem si do poslední řady s tím, že koncert nějak přežiju. Od prvního tónu mě studenti uhranuli. Především pak klavíristka. Pochopila smysl a obsah díla. Každý klavírní Brahms je těžký. Já jsem shodou okolností v té době chtěl hrát Rachmaninovu sonátu a potřeboval jsem dobrého klavíristu. Nabízel jsem spolupráci kolegům klavíristům na akademii. Když se podívali do not, odmítli. Byl to těžký part. Tak jsem po tom koncertě přišel k Jitce a záludně říkám: „Slečno, nechtěla byste si se mnou zahrát Rachmaninova?” Jitka netušila, do čeho jde. „Ano, pane profesore, bude mi ctí”. Pak se podívala na partituru a asi se jí také trochu podlomila kolena, ale neodmítla. Dva roky jsme spolu jezdili po koncertech a zbližovali se nejen hudebně. Dnes máme spolu dvě již dospělé děti.
JČ: Vzájemně jsme se celoživotně utvrzovali v některých našich společných hudebních představách. Hudba je takovou naší spojující nití. Vždyť my jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně, bezmála třicet let. Vzájemně se tak neustále popichujeme, i v přístupu k muzice.
Ještě jednu věc chci říci. Do konce života budu litovat, že jsem neměla možnost být s mým tchánem Jožkou Páleníčkem v bližším kontaktu, protože to byl můj idol. Od dětství jsem poslouchala jeho desky a velice jsem ho obdivovala. Pak mi předčasně unikl do věčných lovišť a už jsem neměla šanci se s ním setkat, nicméně vzhledem k tomu, že Jan nasával mateřské mléko Jožkova klavírního zvuku, tak se to jistým způsobem vyplnilo.
Paní Čechová, jste mimo jiné známá jako přední smetanovská interpretka. Nahrála jste kompletní Smetanovu klavírní tvorbu. Nemůžu se nezeptat, jakou skladbu od Smetany pro klavír máte nejraději a proč
JČ: To je zrovna otázka, na kterou nerada odpovídám.
To jsem čekal, pardon.
JČ: Jsem nerada v té ryze smetanovské krabičce. Samozřejmě, chápu to, ale vzhledem k tomu, že jsem nahrála 42 CD a jen osm z nich je smetanovských, tak je tam i hodně jiné hudby. Pochopitelně se ale ke Smetanovi velmi ráda vracím a stále ho zařazuji do svého repertoáru. Čím dál tím víc se vracím k drobnůstkám, které skádal ještě nedotčen přílišným hudebním vzděláním, kdy psal neskutečně spontánně. Takové půl-, maximálně dvoustránkové skladby, které jsou esencí jeho vyjádření.
Konkrétně?
JČ: Lístky do památníku, Črty, Poklad melodií.
Bagatelly a Improptus?
JČ: Ano, samozřejmě! To mám přesně na mysli.
Nevinnost, Touha…
JČ: Ano, zamilovaný Smetana, než Kateřina povolila (smích). Pak jsou ta velká plátna, pochopitelně, jako jsou Sny, což je úplně z druhého konce jeho života, když komponoval jako hluchý. To je zralý cyklus, který jsem pro změnu hrála úplně nejvíckrát v životě a přivezla ho do těch nejzapadlejších končin světa. I to je hudba mému srdci blízká, se kterou se naprosto ztotožňuji. České tance, další monument z konce jeho života, je případ „skladatele Smetany”, který chtěl ukázat svoje klavírní technické mistrovství. Zpracovává české lidové motivy ve virtuózní poloze, často využívá polyfonii v neskutečných variačních podobách.
Pane Páleníčku, když jsem před mnoha lety poznával blíže Janáčka (konkrétně Po zarostlém chodníčku), jedním z interpretů, který mě uchvátil, byl právě váš otec. Říkal jsem si tenkrát: To je nejblíž tomu, jak cítím, že se to má hrát. Čím podle vás byla výjimečná jeho hra, jeho interpretace?
JP: Jeho schopnost vystihnout podstatu jednotlivých děl byla unikátní. Dále bylo mimořádné, jakými prostředky svou představu ztvárnil. Samozřejmě se proslavil svým Janáčkem, nicméně byl za své éry rovněž fenomenálním interpretem Beethovena, Brahmse a francouzských impresionistů. Já nejsem klavírista, ale vnímal jsem jeho klavírní umění naprosto bytostně a Jitka mi to pak potvrdila. Zejména co se týče alchymie, s kterou byl schopen vytvořit konstrukci zvuku. Byl fenomén barevného klavíru, ale současně velkolepý architekt.
JČ: Jak jsem již naznačila, pro mě byl Jožka Páleníček obrovskou inspirací – v sólové i komorní rovině, kde dokázal jako klavírista vykouzlit plastickou zvukomalbu, která přesně věděla co vytáhnout, aby nepřekryla své kolegy…
JP: A to hudebně podstatné tam zůstalo.
JČ: Obrovská alchymie a věčná inspirace.
Váš otec se dobře znal s Bohuslavem Martinů. Pamatuje si nějaké výroky vašeho tatínka o něm?
JP: Ano, otec se setkával s Martinů mimo jiné v Paříži, kde diskutovali o muzice.
Osobně jsem natočil celé komorní dílo Bohuslava Martinů, jak triové, tak violoncellové sonáty, variace a tak dále. Měl jsem tu obrovskou výhodu, že vše prošlo korekturou mého otce. Vzpomínám, jak mnohokrát vtrhl do pokoje, když jsem hrál, a říkal: „Honzíčku jak můžeš takovou blbost hrát?“ „Jak je možný, žes to nepochopil, vždyť tady ta fráze jde úplně jinam nebo ten zvuk musí být úplně jinej.” Pak mě něco jiného také samozřejmě učili ve škole, a on na to: „No to vůbec, vždyť to je úplně jinej svět,” a sedl ke klavíru a zahrál se mnou například Variace na slovenskou lidovou píseň. Najednou jsem pochopil, že hudba Matinů je úplně o něčem jiném. To je mimo jiné to, co mu Martinů předal. On mu říkal „Jožko, tohle se nesmí hrát takhle (například tečky nad notou), na to zapomeň, to nemá vůbec tenhle význam.” Dnes, když studujeme dílo Martinů, tak já říkám: Ta hudba je na zlatém podnose naservírovaná a každý trochu citlivý muzikant musí pochopit, kam směřuje a že ta tečka to úplně zboří, úplně zničí. Interpunkce Martinů – tečka, sforzato a podobně – má velmi často jiný význam než v rámci klasicistního pojetí.
Otec rovněž vycítil specifický zvuk Martinů a pochopil harmonickou strukturu. Ta je v klavíru šíleně důležitá, je to harmonický nástroj. Chápal jak harmonii posadit a podle toho vytvořit určitý svět. Svět Martinů pochopil otec, dle mého názoru, stejně jako u Janáčka.
Jaká je podle vás největší kompozice vašeho otce jako skladatele?
JP: Co se týče symfonické tvorby, je to Poema o člověku. Co se týče klavírní tvorby, tak jsou nádherné všechny jeho klavírní koncerty, které mimo jiné nahrála i Jitka. V rámci komorní tvorby jsou za mě geniální Variace na chorálové téma „Ó, hlavo plná trýzně” pro violoncello a klavír. V rámci repertoáru, který je dnes velmi populární, musím zmínit Suitu piccolu pro klarinet a klavír.
Kdybyste měli vybrat nahrávku, která vás nejlépe charakterizuje, která by to byla?
JČ: To je Sophiina volba, ale pokud by to měla být jedna nahrávka, tak favoritem je CD s Rachmaninovem, Arenskym a Zemlinskym. Za zmínku, našemu srdci velmi blízko, stojí také CD s Dvořákem, oceněné cenou BBC Award, a CD s Čajkovským, Mendelssohnem nebo Brahmsem.
Bylo mi velkým potěšením se s vámi setkat. Děkuji za rozhovor.
