Dirigent Zdeněk Mácal, který 8. ledna oslaví osmdesátiny, řídil během své kariéry ty nejvýznamnější orchestry světa. Vystupoval s Berlínskými filharmoniky, Královskou filharmonií v Londýně, Vídeňskými symfoniky či symfonickými orchestry v Chicagu a Bostonu.
Mezi roky 2003 a 2007 byl Mácal také šéfdirigentem České filharmonie. Čtyři roky v čele neslavnějšího domácího orchestru – který ale dirigoval i předtím – ale nebyly nejšťastnější. Když přitom v roce 1996 poprvé po osmadvaceti letech stanul na Pražském jaru znovu před dirigentským pultíkem filharmoniků v Rudolfinu, byl jeho návrat senzací.
Jak ale později uvedl, jako šéfdirigent České filharmonie se „často cítil spíše jako host než jako šéf“. „Do všeho zde mluvilo příliš mnoho lidí,“ konstatoval Mácal, který ale na orchestr jako takový ani přes svůj předčasný odchod rozhodně nezanevřel. „Můj osobní pocit je, že Česká filharmonie se mnou hraje vždycky dobře,“ svěřil se Zdeněk Mácal.
Brněnský rodák Zdeněk Mácal podědil hudební geny po otci, už od patnácti let hrál v jeho jazzbandu. Právě v kapele se naučil improvizaci a řemeslu, což uplatnil i u orchestrů. Svůj životní sen – dirigování – začal naplňovat na Janáčkově akademii múzických umění. Poprvé se výrazně zviditelnil v polovině šedesátých let na dirigentských soutěžích ve francouzském Besançonu a v New Yorku. Vedl Moravskou filharmonii v Olomouci a úspěšně spolupracoval s Pražskými symfoniky a Českou filharmonií.
Zlom v Mácalově životě přišel po srpnové okupaci v roce 1968, kdy emigroval. Pro českou hudební veřejnost se pak na téměř třicet let „ztratil“, protože pro minulý režim byl tabu.
Mezitím si ale získal silné renomé po celém světě, působil v Nizozemsku, Švýcarsku, Německu a především v USA. Ve své dirigentské práci se Zdeněk Mácal zaměřoval na Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse či Antonína Dvořáka. Provázelo ho však i dílo Leoše Janáčka, jehož je obdivovatelem.
