Tvrdohlavý novátor, který se zasloužené slávy dočkal až v stáří. Vášnivý a originální skladatel, ale též folklorista a tvůrce poetických fejetonů. To vše byl Leoš Janáček, jenž až po šedesátce povstal z lokálního moravského stínu, aby byl posléze uznáván za jednoho z největších světových tvůrců dvacátého století. „Byla to hlava. Krásná, tvrdá, sebevědomá a neústupná. Palice to byla!“ Tak viděl Janáčka, který se narodil před sto šedesáti lety, 3. července 1854, dirigent Václav Talich.
„Šedesát let musel čekat na uznání, ba dokonce i provedení,“ kála se kritika na sklonku Janáčkova života. Nepřeháněla, protože skutečný úspěch, mimo domovského Brna, skladatel zaznamenal až v květnu 1916. Téměř dvaašedesátiletý Janáček se tehdy dočkal pražské premiéry Její pastorkyně poté, co dvanáct let odmítalo Národní divadlo operu uvést. Následovala roku 1918 – pod názvem Jenůfa – úspěšná vídeňská inscenace, po které Janáček již naplno prorazil do světa.
Za posledních deset let svého života složil – i za přispění vřelého citu ke Kamile Stösslové, o skoro čtyřicet let mladší manželce obchodníka se starožitnostmi – svá stěžejní díla: čtyři další opery – Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, dva smyčcové kvartety, vokální cyklus Zápisník zmizelého, orchestrální Sinfoniettu, Glagolskou mši nebo rapsodii Taras Bulba.
Podle Jiřího Orta, který o něm napsal knihu Pozdní divoch – láska a život Leoše Janáčka v operách a dopisech, byla skladatelova tvorba „plná vášně, ve které se země chvěje, nepsal ji stařec, ale pozdní divoch, který vkládá do not nejsladší touhy“. Nejvíce je ceněna jeho intenzita výpovědi a novátorství. „Janáček je nejoriginálnější zjev v pestré galerii muzikantských osobností,“ napsal o něm již ve dvacátých letech muzikolog Hans-Heinz Stuckenschmidt.
Podle spisovatele Milana Kundery, který napsal knihu Můj Janáček, objevil Janáček pro operu jako jeden z prvních nový svět, svět prózy. Podle Kundery zde Janáček nalezl „svůj styl a svou životní sázku: najít hudební krásu v próze“.
Leoš Janáček se narodil ve vesničce Hukvaldy na Lašsku 3. července 1854 do hudebně vzdělané, ale chudé rodiny. Od jedenácti let žil v Brně, kde se stal fundatistou starobrněnského kláštera. Základní hudební vzdělání zde dostal od kněze a sborového skladatele Pavla Křížkovského. Mladý Janáček absolvoval reálku a učitelský ústav, v Praze pak varhanickou školu.
Svůj profesní život spojil Janáček s Brnem. Zde se také v roce 1881 oženil se svou šestnáctiletou žákyní Zdenou Schulzovou, se kterou měl dvě děti; obě však zemřely v mladém věku. Působil jako ředitel kůru a varhaník, na učitelském ústavu učil hudbu, byl ředitelem varhanické školy a dirigentem, hudebním organizátorem i teoretikem, uznávaným sběratelem lidových písní.
„Objevil jsem něco nového v lidové hudbě, zcela svérázného. Hodil by se pro to nejlépe název ‚nokturno‘. Jsou to zvláštní lidové zpěvy vícehlasé, lidem zajímavě harmonizované,“ napsal jednou Janáček, který také psal pro Lidové noviny poetické fejetony. Jeho črta Děvče z Tater poskytla básníku Vladimíru Holanovi látku k jedinečné poémě Terezka Planetová.
Tvůrcem, pro něhož je hudba základním smyslem existence, se Janáček stal vlastně až po smrti dcery Olgy v roce 1903 a po dokončení Její pastorkyně. V této opeře také poprvé použil svou novou kompoziční metodu s takzvanými nápěvky mluvy. Na jeho kontě už tehdy ale byla řada různorodých skladeb, uváděných většinou v Brně. Janáček je autorem výrazně vokálním (sbory, písňové cykly, kantáty), ale v jeho odkazu nechybí vedle stěžejních oper i čistě orchestrální symfonické a komorní skladby.
Janáček se stal prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity. Na prahu svých sedmdesáti let se v roce 1921 odstěhoval zpátky na Hukvaldy, kde koupil domek své švagrové.
Leoš Janáček zemřel nečekaně 12. srpna 1928 na zápal plic v ostravském sanatoriu uprostřed práce na korekturách opisu své poslední opery Z mrtvého domu.
O nadání Janáčka nahlížet do lidského nitra napsal jednou spisovatel Milan Uhde, že „platí to, co v Pastorkyni zpívá Stárek o Jenůfě: že by očima duši člověku z těla vytáhla a že je tak pěkná, až se z toho hlava mate“.
Foto archiv
